Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 20.04.2020

V tuzemské rockové scéně (tím myslím i tu slovenskou) se pramálo orientuji. Sleduji samozřejmě zavedené soubory, ale pro ucelenější náhled, jak se ukazuje, je to zcela nedostatečné. Z undergroundu vyrůstají další generace nadějných kapel a tam by měl směrovat zrak hudebního hledače. V tichosti tam vznikají spolky, na které posluchač nemusí používat dvojí metr (jak tomu až do nedávna bylo) a směle je porovnávat přímo se světovou konkurencí.

Ryze metalové spolky nevyhledávám, ale občas prohlédnu různé výroční zprávy a žebříčky renomovaných recenzentů. Pustím si ukázky a 90% muziky mě nijak blíže neosloví. Není to však až tak její nekvalitou, ale spíše mým jiným hudebním zaměřením. I v tomto ranku však nelze přeslechnout muzikantskou zralost a zápal pro věc. Ze Slovenska vyzdvihuji třeba Anthology z Nižné, kteří by z fleku mohli nahradit Nightwish a nikdo by nic nepoznal. Mezi evropskými spolky se jistě neztratí třeba i deathcore tlupa Stercore. Tyto kapely se však drží zajetých žánrových kolejí.

Dané zvyklosti a struktury řádně narušuje a různě překračuje kapela Morna z Nové Dubnice, na kterou mne upozornil kamarád Miro. Po prvním seznámení prostřednictvím několika článků a kratičkých ukázek z internetu jsem trochu zbystřil a rozhodl se seznámit s historií kapely. Devět let tvrdě pracovala a kráčela stále vpřed za svým cílem. První album A Tale Of Woe z roku 2013 jsem neslyšel, ale o dva roky později vydaný stříbrný kotouč NUISANCE již nasadil laťku hodně vysoko. Progresivní death metal prostřídaný různými melodickými pasážemi s libozvučným zpěvem Roberta Rumana musel jistě zaujmout třeba příznivce vyhlášených Opeth, ke kterým jsou tak často přirovnáváni. Mě z této desky mile překvapili jedenácti (!) minutovým epickým songem Trollkarlens Dikt a instrumentálkou End of Imbroglio jakoby načichlou Tool.

V Roce 2017 vyhráli Wacken Metal Battle a mohli si tak zahrát před několika tisíci fanoušky, s oběma posledními CD zvítězili v soutěži Radio Head Awards.

Minulý rok vhodila Morna na stůl nový disk a to ne ledajaký. Opravdu nádherný obal, který lze studovat po velmi dlouhou dobu. Ostatně prohlédněte si jej sami. A co hudba samotná ? Vtip je v tom, že je kapela stále zařazována do chlívečku death metal a já jej v písních samotných, ať poslouchám jak poslouchám, nemohu objevit :-) Jedinou spojnicí s tímto stylem je pro mne občasný Robertův chropot. Pokud si jej odmyslím, tak mi zbyde technicky vyšperkovaný prog – rock – metal s mnoha přechody a náznaky – třeba jazzu.

Morna je často přirovnávána k Opeth a popravdě, muzikanti tomu trochu pomohli – třeba obalem, který jako by ukázal vnitřek domu, který je ztvárněný na posledním albu „In cauda venenum" , částečně ztvárněním loga či podobnou konstrukcí písní (ne však obsahově !!). Vtipné je zjištění, že mnoho recenzentů krom Opeth marně hledá vhodné příměry, k čemu Mornu přirovnat. Uvádí spolky Leprous, či vlivy severského melodického death metalu. Většina (včetně mě) hledání konkrétních zdrojů přímo vzdala.

Já v jejich melodické muzice ze svého úhlu pohledu také určité prvky death i black metalu vnímám, ale spíše v takové „post“ formě, než v přímém čerpaní postupů. To je případ třeba ostřejších pasáží v Through the Pain I See Others či Silence Doesn't Exist, kde cítím pod povrchem zemitost pohanských rituálů podobných Bathory. V Biographical Trajectories of SufferingTyto prvky doplňují barevnou rockovu hudbu prog metalového zabarvení. Výtečně si užívám třeba postupně rozvíjenou náladu v prog metalové instrumentálním intru Ingress. Většina dalších písní je propojena takovými, v čase pomalu měnícími se obrazci minimalistického charakteru.

Jediné co bych nahrávce vytknul, je ten murmur, který mě osobně příliš nesedí. Abych to vysvětlil – nevadí mi extrémní formy zpěvu u thrash, či deathcore kapel, ale to pomalé hláskování jednotlivých slov chropotem, nebo blackový jekot některých jiných souborů mi prostě není příjemný. Rozumím, že v protikladu k civilnímu zpěvu tím nahrávka získává na barevnosti, ale můj šálek kávy to není. Klidně bych uvítal i speciální edici desky v instrumentální podobě.

Velkým pozitivem je pro mne špičkovej zvuk, chlapi si s ním hodně vyhráli a je slyšet, že neodbyli žádný detail. Mastering Steve Kitche s THE PINEAPPLE THIEF, kterého kapela oslovila, katapultoval nahrávku mezi světovou extra třídu.Je nebeský požitek pustit si tuto muziku do sluchátek i při větší hlasitosti a neslyšet žádné slévání nástrojů, naopak hudba jakoby rozkvetla a projeví se i skvělá dynamika nahrávky.

Závěrem : Slovenská kapela Morna je naprosté zjevení na (prog) metalové evropské scéně. Jako Jekyl a Hyde v čase mění těžkotonážní náladu hudby do vyzrálé melodické podoby s výraznými prog rockovými postupy. Dávám čtyři body a to jen proto, abych měl rezervu při hodnocení další desky…

P.S. : mnoho nezodpovězených detailů přesahující rámec této recenze lze objevit ve výborném článku na webu Hlukoskop :

https://hlukoskop.sk/morna-prirovnanie-k-opeth-nam-pride-ako-unahlene-a-rezignovane-hodnotenie/?fbclid=IwAR07RlZYk7GpjgeRGZf6b2mXqjGgpUxt_awcoySmOaZboQPIaxCoJCu3BKQ