Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.03.2020

Jak jsem již nastínil v profilu nově přidaných Grand Tour, hudba této kapely je určena všem milovníkům krajanů Comedy of Errors. V případě Grand Tour jde též o skotskou kapelu pocházející z Glasgowa. Založil ji bývalí klávesák Abel Ganz Hew Montgomery a postupně k sobě přijal dřívější i pozdější členy komedie omylů, zpěváka Joe Cairneho, kytaristu Marka Spaldinga a bubeníka Bruce Levicka. Nejde o žádnou výsostně originální muziku, spíše o klasický neoprog made in británie, který budou prvotně vyhledávat příznivci kapel jako jsou Arena, Jadis, Credo, nebo Pendragon.

Námět pro desku zažehl film Stanleyho Kramera z roku 1959 v hlavní roli s Gregory Peckem On the Beach - Na pláži. Tady je krátký výňatek z ČSFD popisující příběh lidí pohybujících se na pláži v Austrálii, kteří čekají na radioaktivní dopad po jaderné katastrofě, která zničila severní polokouli.
Film Stanleyho Kramera se odehrává v roce 1965, avšak vznikl o šest let dříve; ve své době byl tedy příběhem z nedaleké budoucnosti. Jde o jedno z děl, jež umělecky zpracovávala aktuální téma, nastolené tehdejším rozdělením světa. Zápletka filmu byla shodou okolností opravdu prorocká: v říjnu 1962 nechal Fidel Castro na Kubě rozmístit sovětské jaderné rakety, čímž se svět skutečně ocitl na pokraji globální jaderné války. Stanley Kramer se ve vyprávění soustředil především na komorní líčení vztahů hlavních protagonistů. Nevyhýbal se však ani výpravným spektakulárním sekvencím: mezi ty nejpozoruhodnější patří záběry na liduprázdné ulice San Francisca, včetně proslulého mostu Golden Gate, nebo sekvence automobilových závodů, které se změní v sebevražedný masakr účastníků. Kramerův neobvyklý film byl nominován na Oscary za střih a za hudbu.

Jednotlivé skladby se pohybují v rozsahu pěti až patnácti minut. Album začíná hrozivým zvukem větru tříštícího se o kostelní varhany. Kapela hraje podstatnou část desky v hloubavějším, až meditativním tempu, viz hned po předehře druhá The Grand Tour (Part 1), kde by člověk čekal víc energie a nasazení. Ale tohle byl zřejmě účel a kluci si tu laskavou polohu užívají a umí ji nádherně proaranžovat. Fantastickou kytarovou ornamentální práci po vzoru devadesátkových Pendragon odvádí Mark Spalding. Divadelní přednes Joe Cairneyho dokonale doplňuje opojně děsuplnou atmosféru a znásobuje divákovi prožitky a emoce. Klávesové přelivy Hew Montgomeryho vytvářejí nádherné melodie a mají ve svém popisu desce jasně vévodit. Celek pak dotváří elegantní bubnování Bruce Levicka. Prim hraje rovněž křišťálově čistá produkce.

Osobně mne trochu mrzí jen často nastolené stejně uháčkované vláčné tempo, které se mění a akceleruje pouze na několik okamžiků, aby se posléze znovu razantně zpomalilo a dal znatelnější průchod koncepčně vyžadovanému sentimentu.