Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.11.2020

Pro letošní podzim si pro nás Andy Tillison se svými Tangent nachystal už jedenáctou studiovou desku. Křivka kvality se od sice ambiciózního, avšak zjevně nepochopeného a rovněž ne úplně povedeného alba Le Sacre Du Travail začala postupně znovu zvedat. Sázku na jistou zaznamenal projekt A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, ale bylo to až album následující, The Slow Rust of Forgotten Machinery, které znovu dokázalo posadit Tangent jako kralevice na fusion trůn nejvyšší. Stejně podařená byla i deska Proxy, jež před dvěma lety rozradostnila nejednoho fanouška kapely svým lehce improvizačním a značně odlehčenějším přístupem. Barevně široko spektrální kolekce mnohdy skoro hitových písní, disponovala silnějším přítlakem v jazz-ovějších oblastech a kapelu lehce posunula na nový start.

A ten se vlastně koná i letos s deskou Auto Reconnaissance. Tu nahrála totožná sestava jako minule, avšak mírný posun vpřed je znovu lehce rozpoznatelný. Osobně mám z desky upřímnou a velikánskou radost. Strašně mě baví ji poslouchat a to přesto, že se v jejím středu nalézá jedna předlouhá, skoro na třicet minut roztažená, jen těžce uchopitelná záležitost. Ostatní věci jsou však více než přitažlivé. Už začátek s časově úspornou Life On Hold se nese na bravurně jazzujících, opět značně odlehčených variacích, kde se všelijak proplétají Tillisonovi vzdušné klávesové rejstříky, spolu s Machinovou lehkonohou kytarovou hrou. Rytmika šlape na výbornou a lehce zapamatovatelný refrén posouvá skladu k téměř mainstreamové oblasti. Druhá Jinxed In Jersey dá v rytmické sekci vzpomenout na skvostnou Lost in London z třetího a pro mne stále nedostižného opusu A Place in the Queue. Volný charakter písně, podobné variace (použité rovněž v písni Lost In London 25 Years Later na desce čtvrté), Andyho nenapodobitelný akcent a Theovi sóla na saxofon, posunuje tuto skladbu mezi top kvalitu. Třetí Under Your Spell je něco jako fusion balada a následující The Tower Of Babel pracuje s postupy a zvuky použitými na desce předešlé, tedy na albu Proxy. Ostřejší hrany a živelnější tempo tu tvoří nakrásně protipól k písni předešlé. Z tvorby Tangent sálá pohoda, nadhled, dostatek důvtipu i stále dosti zřetelné skladatelské střevo. Předlouhou Lie Back & Think Of England do rozboru raději zařazovat nebudu a přeskočím až k poslední The Midas Touch – tajemným oparem opředené, do muzikálového aroma zasazené velice příjemné záležitosti. Tady jsou Tangent znovu jak polití životodárnou tekutinou. Bonus Proxima je pak brilantně zpracovaná instrumentálně improvizační záležitost.

Jak jsem už naznačil, noví Tangent u mě zabodovali na celé čáře. CD teď točím neskutečně často a při jeho poslechu mám podobně příjemné pocity, jako u mých největších oblíbenců, desek A Place In The Queue, Down And Out In Paris And London a COMM. Je celkem pochopitelné, že kultovního statusu první dvojice The Music That Died Alone a The World That We Drive Through novinka u fans už dosáhnout nemůže, ale na druhou stranu… kolik znáte kapel, které jsou na své jedenácté studiovce stále tak kreativně při chuti.