Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 20.07.2020

V první polovině devadesátých let se ve Švédsku formovaly nové naděje progresivního rocku. Starej pardál Roine Stolt založil The Flower Kings, Landberg vydali v té době několik pozoruhodných alb, zrovna tak namátkou Anekdoten, Sinkadus, Anglagard nebo Simon Says či Ritual. Při podrobném prozkoumání alb těchto uskupení fanoušek této muziky zjistil, že každá kapela si zvolila trochu jinou cestu a čerpala z rozdílných zdrojů. Některé do svého výrazu zakomponovaly melodiku místních lidových písní (Änglagård), některé okořenily svůj sound alternativou (Anekdoten) či folk rockem (Ritual), některé přidali více melodií (Galleon).

Členové Twin Age hledali svůj výraz v Dream Theater revivalu Illusory Dawn, později v projektu Altair vzhlíželi více ke kanadským Rush. Po založení Twin Age pilovali svůj hráčský um na starých skladbách od Genesis a zároveň psali svůj vlastní materiál na debutní desku. Tu si nakonec vydali na vlastním labelu Altair, světlo světa spatřila v roce 1996 pod názvem Month Of The Year. Nebylo tedy velkým překvapením, když se na ní objevilo šest skladeb se sympatickou stopáží 40 minut, které své velké vzory v podobě ranějších Genesis nezapřely. Překvapivě k faktu původního zaměření muzikantů nejde o nějaké bohapusté kopírování této skupiny, ale spíše sympatické rozvíjení původního odkazu, tak jak jej kapela zanechala přibližně po albu Wind & Wuthering v půli sedmdesátek. Tím nechci říci, že by se v Twin Age nacházeli virtuosové a skladatelé stejné úrovně, ani Gabrielův styl zpěvu nenaleznete, Johan Hansson frázuje spíše jako Peter Nicholls z IQ, má i kapánek podobnou barvu hlasu. Ozývají se naopak fandové, kteří by si přáli, aby Genesis v osmdesátkách pokračovali v podobném duchu.

Typicky severskou ponurost jsem tu nenašel, písně mají spíše jemně melancholickou náladu, odhehrané ve středním tempu a pokud bych neznal souvislosti, řadil bych je mezi anglické partičky. Zvuk je více postaven na klávesových hradbách. Při pozornějším poslechu lze však odhalit nesporné kvality jejich původce - Carl Johana Kilborna. Tento klávesák svůj nástroj zdatně a invenčně obsluhuje, druhou rukou v pohodlně zvládá třeba mellotron. Kytarista John Löwenadler se drží více vzadu, musíte jeho party v nahrávce chvíli „hledat“ ale jeho krásné kytarové ornamenty dokážou skladbu krásně rozvítit (The Majority, Emily Dawn). V úvodní In The Well zastoupí v pohodě klávesovou linku.

Všech šest skladeb na ploše čtyřiceti minut pohladí po duši každého fandu neo prog rocku se symfonickým nádechem. Tři sklady svou stopáží přesahují osm minut a dávají tak prostor k několika klávesovým mezihrám. I ve zbývajících třech „pětiminutovkách“ lze možno vysledovat několik přechodů a změn tempa. Jen The Majority, která je takovým malým hitem s úvodním klavírním intrem v duchu Beatles ma jednodušší strukturu, jako jediná se drží systému „sloka refrén sloka“ a zpěvák tu svým dramatickým projevem asi nejvíce vyvolal mlhavý obraz IQ.

Texty jsou hodně neuchopitelné, jedná se spíše o takové abstraktní útržky pocitů složené do příběhů, takže při mé nedobré angličtině se tu s jejich obsahem nepodělím. Někdy mám trochu pocit, že byly vystavěny tak, aby dobře zapadly do melodie.

Konečný závěr si na tuto kapelu budete muset vytvořit sami. Někteří kritici ji šmahem odsoudili do pozice plagiátorů raných Genesis, z čímž já v žádném případě souhlasit nemohu. Takto to dle mého může připadat posluchači, který letmo odkliká několik útržků ze skladeb, kde mu částečná zvuková podoba nástrojů může vyvolat podobný „retro“ pocit. Kdo dá Twin Age šanci, objeví sympatickou snahu hudebníků o vlastní výraz. To v ruku v ruce s precizním a krásně čitelným zvukem není vůbec málo….