Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 23.07.2020

Kapela se vcelku pružně po necelém roce pochlubila svým druhým albem Lialim High(1997). Je s podivem, že po tak povedeném debutu nebyla oslovena žádnou vydavatelskou firmou a tak se i na druhém CD skví znak jejich vlastního labelu Altair Rec. Nahrávání samotné se oproti debutu protáhlo z jednoho měsíce na dvojnásobek a na první poslech je znát, že si jsou muzikanti daleko jistější ve společné souhře, aranže se zdají propracovanější a skladby působí vyzrálejším a kompaktnějším dojmem.

Kapela stále operuje na přesně vymezeném poli neo prog rocku archaičtějšího vyznění s náladami ne nepodobnými Genesis nebo Marillion, ve zpívaných pasážích s prvky IQ, ovšem interpretovaných po svém. Ze skladeb jako by na mne dýchla i taková tajemná atmosféra romantiků typu raných Visage či Ultravox.

Po vydání alba vyráží Twin Age na několik koncertů a všude, kde hrají, zastiňují většinu hlavních hvězd. Mladíci s věkovým průměrem 24 let (nejen klávesák působí dojmem středoškoláka) ohromují posluchače muzikou i koncertním provedením, které nepostrádá akci a kde dochází i na změny kostýmů. Takto to probíhá třeba i na holandském festivalu ProgFarm 1998, kde jak jeden přímý účastník uvádí, ještě během vystoupení mizí všechny nabízené CD...

Na albu samotném se nachází (rovněž jako na debutu) šest skladeb, ale celková stopáž je o deset minut nafouknuta, což přijímám s velkou radostí, neboť úvodní Twelve Feet Tall (nyní nasazená v Progboard hitparádě) přináší na ploše jedenácti minut pravé neo prog rockové hody s několika změnami nálad i tempa doplněnou o něžnou klávesovou mezihru, kde zazní i flétna. Druhá Blinded je krásná balada s podkresem kláves a klavírem, kde zpěvák Johan Hansson snad konečně přesvědčuje, že jeho projev není plochý a nevýrazný, tak jak se to některým posluchačům připadá. V závěrečné třetině songu se připojuje svým sólem kytarista John Löwenadler a skladba graduje do fantastického finále. Čtvrthodinku strávenou s ústřední skladbou alba – The Pelican Lie jsem si rád zopakoval snad třicetkrát. Úvodní, jakoby slavnostní kaskády kláves nás připravují na krásné sólo kytary podkreslené mellotronem a na příběh o těžkém rozeznání lži od pravdy odvíjející se ve středním tempu. V tomto opusu lze najít vše, co fanda této muziky hledá, klávesové mezihry, kytarová sóla…. ale to bych se již opakoval. V podobném duchu se odvíjí i následující dvě skladby, závěrečná dvouminutová instrumentálka The Final Decision klidní emoce.

Závěrem : Skvělé album dnes polozapomenuté skupiny, které vstup do první ligy zabránila jen neexistence spolupráce s nějakou význačnejší firmou, jež by je více propagovala. Album je dnes beznadějně vyprodáno, o jeho šíření později starala i francouzská firma Musea, která se zaměřuje na podporu a šíření nekomerčních nahrávek všeho druhu do celého světa.

V recenzi na třetí desku se podělím i pár informací ze světa Twin Age, podařilo se mi totiž kontaktovat klávesáka Carla Johana……