Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.08.2020

Tři roky uběhly jako voda a letos tu máme nové, jedenadvacáté album Deep Purple. Tak moc jsem se na jejich novinku těšil a teď ani pořádně nevím, jak bych tuto recenzi pojal a čím bych měl vlastně začít. Tak velké rozčarování z tohoto alba zažívám, až se mi ani nechce o tom nějak sáhodlouze psát. A slovo rozčarování je v tomto případě ještě hodně mírným výrazem. Daleko lépe by desce slušel terminus - zklamání. A když už volím hned od začátku tak ostrá slova, rovnou uvedu, co si také myslím. Domnívám se, a na tom trvám od prvního poslechu až po ten včerejší poslední, že tuto desku už Deep Purple vydávat vůbec neměli. Kvalitativní propad oproti předešlé dvojici Now What a Infinite je prostě obrovský. A troufneme-li si navíc postavit onu novinku vedle nějakého rockového milníku Gillanova bandu z let sedmdesátých, a je jedno, zda to bude některý ze slavné trojice s tímto zpěvákem u mikrofonu, či jej snad budeme poměřovat s některým z gigantů období Coverdalovko/Hughesovského, sestup je pak přinejmenším kolosální.

Ale vezměme si to postupně. Myslím, že každá podobná zpráva týkající se nové nahrávky této legendární party je sama o sobě velkou událostí. Byla jí už v roce 2013, kdy po osmi letech studiového ticha vydaná kolekce Now What, dokázala pěkně nakopat ega žánrově podobně hrajícím „soudruhům“ a o které se nahlas šuškalo, že bude posledním společným posezením této party ve studiu. Ale kapela v sobě zjevně objevila novou chuť do společné práce, nadmíru entusiasmu i dostatek kreativity, aby se k nahrávání ještě jednou vrátila, tentokrát už v horizontu daleko kratším, a po čtyřech letech tak mohla vypustit další ostrou rockovou pecku Infinite. Obě tyto, elektrizujícím rockem made in Purple nabité kolekce, v sobě nesou trvanlivou pečeť kvality typickou pro Morseovské časy, jejichž prapůvod se datuje od příchodu tohoto skvělého strunotepce v polovině let devadesátých. Každá z desek obsahuje několik výborných podmanivých hitů, energií napumpovaných hard-rockových šleh i atmosféricky sošných hymnických poloh. Songy jako Weirdistan, Body Line, Above and Beyond, Blood from a Stone, Après Vous a Vincent Price z desky první, či věci jako Time for Bedlam, Hip Boots, The Surprising, On Top of the World, nebo Birds of Prey s alba číslo dva, se každému párplistovi musely zavrtat hluboko do hlavy. A jelikož je člověk/posluchač od přírody spíše optimistou než pesimistou, tak nějak logicky očekává, že by nastavená linie mohla pokračovat bez nějakého výraznějšího zakolísání i nadále.

Domnívám se, že podstata pochopení a následného přijmutí určitých rozhodnutí, která kapela musela při tvorbě a vzniku nového materiálu učinit, vychází z úhlu posluchačova pohledu směrem k těmto osobám, které je potřeba vnímat jako úplně normální a obyčejné smrtelníky. Je totiž veliký rozdíl, měřit album metrem nastaveným na dřívější úspěchy a mety, které kdysi božská kapela v minulosti absolvovala a často též překračovala. Těmto lidem je dnes více jak sedmdesát let a je tudíž vcelku pochopitelné, že to poslední, čeho se při psaní aktuálních notových osnov kapela dotýkala, je nějaká mladická průbojnost, přemíra energie, pocity spojené s hledáním nových východisek, nebo snad riziko odbočit ze své dávno vyšlapané cesty. Dle zvukového záznamu v drážkách cd uloženého, je odpověď na otázky typu – tohle myslíte vážně, neměli jste to už dávno zabalit, co má tohle být za otravnou nudnou trapnost a podobně, nakonec velice snadná, až banální. Deep Purple si dle mého názoru na své poslední desce prostě jen tak (pro radost) zlehka zajamovali a s minimem nápadů které se jim připletly do cesty, nahráli pár pohodových písniček, o kterých se domnívají, že postačují k tomu, aby naplnily minutáž potřebnou pro vydání plnohodnotné nahrávky. Tohle málo je ale strašně málo. Strašně málo k tomu, aby se posluchač alespoň přiměřeně nasytil, aby mohl spokojeně natrávit a aby měl chuť se v budoucnu s touto kolekcí kdykoli pomazlit znovu. Nahrávka Whoosh je syrový nedopečený polotovar, který pokulhává na skutečně hodně místech. To, že energeticky působí značně ochable, by se vzhledem k věku jednotlivých hráčů dalo snad ještě pochopit, ale její unavený příběh dostává nejvíce na frak právě s minimem nápadů a impotentní skladatelské invence, která je největším kamenem úrazu letošních D. P.

Přitom ta deska nezačíná vůbec špatně. První song Throw My Bones postavený na Morseově kytarové erudici s dobře zakrouceným hlavním riffem, šelestem kláves imitujících smyčce a díky všemohoucímu, který studiově znovu výborně intonujícího Gillana pevně vedl, má tendence zabodovat. I když by skladbě jako úvodnímu songu slušelo krapet ostřejší tempo, je tato skladba ve své mírně valivé zatěžkané podstatě slušným kusem. Ovšem střídmá spokojenost výrazně upadne hned u následující dvojice Drop The Weapon a We're All The Same In The Dark. Typově příliš podobné záležitosti, v nichž záchytné body aby posluchač pohledal lupou a které mají k pocitu jisté zábavy s muzikou spojené zatraceně daleko. Jistým, avšak jen částečným zlepšením se jeví píseň čtvrtá, Nothing At All. Folkový nádech absorbovaný skrze kytarové a klávesové vyhrávky, podtrhují její lidové aroma s lehce lacinou podbízivostí. Pátá No Need To Shout vychází z podobného modelu jako několik songů z desek předchozích. Hutnějšímu základu přidává jak ostrá kytara, tak tepající rytmika a neškodný klávesový podmaz. Naštěstí několik jazzových vyhrávek z pera Don Aireyho skladu alespoň trošičku vitálně živí, ale stále to není žádná úžasná přehlídka, která by vás cvrnkla do ucha. Šestá Step By Step zakončí první část alba rozděleného našimi protagonisty na dvě poloviny. Až na tomto místě začínají skrze temné mraky nudy a ležérnosti, probleskovat zaznamenaní hodnější nápady a zajímavější aranžmá. Po úvodní písni je to teprve druhá, konkurence schopná věc, která alespoň částečně zachraňuje pošramocenou pověst „vatoidní“ první poloviny alba.

Druhou půli otevírá jazzově hravá What the What, ve které zní sedmdesátiletí harcovníci jako polití omlazujícím elixírem vitality. Pulzující píseň nepostrádá značně odlehčené prvky koketující i s blues a popem, ale v protikladu k někdy dosti otravně plytkým položkám předchozím, je tento model vítaným osvěžením. Výborný Morseův kytarový riff přiváží další, chce se mi až řvát nadstandardní pecku The Long Way Round. Motiv písně mě osobně částečně připomíná milovaný song No One Came z Fireball, a jeho atmosféru bych připodobnil k jízdě v natuněném masivním tyráku, řinoucím se s plnou nádrží napříč americkým středozápadem. U devátého songu The Power of the Moon už začínám pozvedat obočí a říkat sám sobě větu – a pak že to nejde. Kapela si jak vidno schovává ty největší trumfy až do finále. Devátá položka je stran kreativnějšího vkladu nejpůsobivější. Skladatelská formula tu poodstoupila z vyjetých kolejí vstříc hledání nových směrů a východisek. Instrumentálně nesmírně osvěžující kus ozdobený v každém nástrojovém partu, rozhodně patří mezi trojici toho absolutně nej, co se na desce ukrývá. Atmosférou mí mírně upomíná píseň Above and Beyond. Desátá Remission Possible je jen minutu a půl trvajícím instrumentálním předělem, ovšem i v něm se kapele podařilo vystoupit ze své ulity a předvést několik nových tvarů a spletitějších cestiček. Poslední klasickou písní je jedenáctá Man Alive, což je opět řemeslně výborně zmáknutá skladba, s tlakem na mystičtější atmosféru i podařená aranžmá.

Ovšem do konce desky zbývají ještě dva songy. And the Address je přepracovaná verze úvodní písně nacházející se na debutu kapely. Mě osobně jaksi uniká význam jejího zařazení na novinku navíc, když pochází z pera Blackmore/Lord. Že by snad pocta těmto pánům, v případě Jona bych tomu snad i uvěřil, ovšem jako hold Ritchiemu to asi myšleno nebylo. Spokojme se tedy s tvrzením, že kapela si chtěla tento kousek zřejmě vystřihnout znovu a po svém. Nepopírám, že patří k té více povedené polovině. Osobně jeho originál neznám, páč debut D. P. mě trávicím traktem jaksi neleze, ale jestli si Steve Ritchieho part upravil dle svého, pak klobouk dolů. No a jako bonus tu máme ještě píseň Dancing In My Sleep, která patří spíše ke standardům letošní sbírky a zcela legitimně by si zasloužila čestné místo řekněme někde v první polovině desky. Jde o moderně znějící song, jehož vstupní klávesové tóny mne paradoxně odnesly až někam do časů Ptolemajovského starověkého Egypta.


Na novince skupina znovu a do třetice spolupracovala s producentem Bobem Ezrinem. Dle slov samotných hudebníků panovala ve studiu značně uvolněná atmosféra a všichni si společné sessions užili. V textech se pak odráží geologická, sociální i vztahová kritika dnešní společnosti. Dle několika málo zatím dostupných hodnocení, je deska přijímána spíše kritičtěji a se smíšenými pocity (čemuž se já osobně vůbec nedivím). Zvukově velice podařené nahrávce uděluji tři body z milosti. Sám si ale příště raději pustím sonicky méně dotaženou desku, která mne bude po hudební stránce bavit daleko víc, než tuto průhlednou a předvídatelnou kolekci, která vám při příštích setkáních v budoucnu už nebude mít co nového nabídnout.