Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 29.10.2020

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.