Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.10.2020

Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.

Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.

Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.