Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.11.2020

Kytarové ostrostřelce typu Steva Vaie, Yngwie Malmsteena, nebo Joe Satrianiho zrovna dvakrát nevyhledávám. Od prvních dvou mám ve sbírce dle mého některá jejich top díla, ale je to hlavně Joe Satriani, který mě ze všech kytarových mohykánů křížící rock a fůze, s 95-ti % své tvorby naprosto uchvacuje. Jeho hudební záběr a kytarová hra, či řekněme styl, v němž nechává svůj šestistrunný nástroj "lyricky zpívat" namísto klasického vokalisty, mě prostě bere dech. Satriani zpoza svého "náčiní" doslova maluje rozměrná hudební plátna plná citu, atmosféry a velkolepých melodií. Jeho kytarová technika slouží ve prospěch skladeb samotných a nikdy je (vyjma některých pasáží z raných alb) svými artistickými výkony nedevalvuje.

Osobně jsem příliš nepátral po podobných hudebních galaxiích, ve kterých by se vyskytl člověk obdobného zaměření a zrna, jež by se právě s Joem dal poměřovat. Až teprve nedávno a zcela náhodou jsem zaznamenal fakt, že kytarista britských UFO Vinnie Moore vydal novou sólovou desku. Z bohapusté zvědavosti jsem si ji pustil a hned po prvních několika taktech, po pár skladbách, mi srdce samou radostí zaplesalo. Bylo to, jako bych nastavil zrcadlo, v němž se na místo Mooreova portrétu zrcadlí Satrianiho podobizna. Až tak blízko k tomuto umělci toto veskrze muzikální a velmi přívětivé dílo má. Zvukově, kytarovým koloritem, hudebním záběrem, střídáním rychlých rockových čísel s pomalými polo baladami, hřejivou atmosférou i občasnými zásahy do jiných stylových zákoutí jako jsou funky, jazz, či blues.

Vinnie Moore se zde prezentuje značně odlišně od svého domácího působiště v UFO. Tam mám jeho přednes velmi rád a zastávám názor, že právě on je hned po Michaelu Schenkerovi pro potřeby této kapely tou nejsprávnější volbou. Obzvláště první tři společná alba nenápadně posunuji mezi naprostou špičku jejich tvorby. Jestliže však v bandě sdružené okolo charismatického tahouna Phila Mooga hraje především ve prospěch kapely a celku, na svých sólových výletech se pochopitelně prezentuje v daleko širší a neokleštěné pozici. Už dávno nemá potřebu vystřílet zpoza svého nástroje tisíce not za minutu tak, jako tomu bylo v dobách jeho Shrapnelovských začátku pro společnost Mika Varneye. Moore je daleko zkušenější, hravější, variabilnější a dokáže si udržet patřičný odstup. Jeho nadhled a schopnosti jsou mnohem vytříbenější. Podobně jako u Satrianiho vytváří jeho kytarová technika a především skladatelská invence písně plné velkých melodií a čitelných fragmentů. Hitový podtext řady kytarových „nápěvů“, riffů, linek a melodií, je opentlen dalšími a dalšími motivy, které spoluvytváří ono charismatické kouzlo této nahrávky.

Písně 1,3,6,8 a 10 v rukou Vinnie Moora rozkvétají v dravějším rockovějším rozměru, obě startovní na stranách A i B navíc s výrazným funky cítěním. Naopak songy číslo 2,4,5,7 a 9 jsou klidnější, rozvážnější a vláčnější. Mooreova kytara tu prozpěvuje, ševelí, hladí a laská, ale taky umí parádně přiostřit hrany, zatnout pěsti a rozpumpovat vaše srdce. Rytmika není jen do počtu, ale vytváří to správné gró podhoubí, potřebné pro přesné pulzování a tep jednotlivých skladeb. Nahrávka má krásně čistý a čitelný zvuk, nejvíce upomínající na období okolo (když už mám přirovnávat) Satchových velkolepostí Unstoppable Momentum, nebo Shockwave Supernova. Lahoda.

Zkrátka a dobře, pokud se řadíte mezi přátele kytarové instrumentální tvorby a nevyznáváte jen její drsnější a živočišnější část, jistě vám úsměv do tváře vymaluje poslední deska Vinnie Moora Soul Shifter, je totiž jedním slovem skvělá.