Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 12.03.2021

Pokud zaostříte zrak na sólové aktivity Johna Petrucciho mimo jeho domovskou kapelu, nejsou kupodivu tak rozsáhlé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud vyškrtáte ze seznamu Johnovu participaci na různých tribute nahrávkách, neoficiálních vydáních, živých koncertech či jamech typu G3, tak zjistíte, že čistě sólovou věc vydal někdy před šestnácti lety pod názvem „Suspended Animation“ (2005). Na této desce (na rozdíl od dvou alb Liquid Tension Experiment, na které krom Johna participovaly tři hudební esa stejného kalibru) veškerou pozornost strhnul jen na svůj kytarový projev a basák Dave Larue (např. ex Satriani, Moore, Morse) s bubeníkem Dave Dicensem (ex Cro-Mags, Hiromi) mu poskytli precizní, ale nikterak exhibující rytmickou základnu.

Po patnácti letech je Petrucci zpět s druhým sólovým albem „Terminal Velocity“. V době covidové nahlédl do šuplíku a dokončil nedotažené črty songů. Baskytarové party nahrál opět Dave Larue, post bubeníka obsadil tentokrát kámoš a bývalý parťák z Dream Theater - Mike Portnoy. Devět povedených písní na albu je určeno příznivci hutného heavy metalu, který ocení technickou vytříbenost kytarových partů. V ideálním případě (tak jako třeba v tom mém) není podmínkou oddanost Dream Theater, odpadá tak porovnávání určitých pasáží s domovskou kapelou.

Z úvodních melodických kousků Terminal Velocity a The Oddfather přímo čiší radost ze hry, navazujicí Happy Song v ůvodu odkazuje na skladbu LTE – Universal Mind, následně svou jednodušší aranží připomíná spíše rozverné punkery Green Day. Nejvíce vyčnívá song Gemini, prog metalová kompozice, ve kterých se nálady a styly mění jak na horské dráze, speed metalová tempa tu střídají progové plochy ozvláštněné třeba flamenco vsuvkou. Out of the Blue je úchvatná pocta blues na kterou navazuje v protikladu hodně temná a drsná Glassy-Eyed Zombies v prog/power metalovými riffy. Na poněkud méně výraznou The Way Things Fall, ve které jsou recyklovány nápady z předešlých projektů navazuje Snake in my Boot s tepajícím rytmem a tleskáním, připomínající zpočátku drobnou parafrází na We Will Rock You do Queen, krerá se postupně rozvine do barevné kytarové exhibice. Závěrečná Temple of Circadia žádné zklidnění nepřináší, temné a těžké riffy à la Pantera to nedovolí. Skladba přesahující sedm minut nabídne naštěstí i meditativní mezihru zahranou na kytarový syntenzátor.

Závěrem : v oddechovém času během covidové přestávky prezentuje John Petrucci svůj kytarový um v rozmanitých skladbách, které krom propracovaných sólových exhibic nabízí i výlety třeba do bluesových, progresivně rockových, někdy až tvrdě power metalových zátočin. Do tohoto výsledného tvaru je navlékl dvorní garderobier Andy Sneap (Testament, Fear Factory, Judas Priest) a tím album Terminal Velocity zřetelně odlišil od zvukově rozevlátějších a decentnějších kolegů typu Satriani /Vai. Velmi povedené instrumentální album a těším se na porovnání s materiálem projektu Liquid Tension Experiment III (2021), který bude vydán za čtrnáct dnů…..