Reakce na recenzi:

Antony - @ 10.08.2022

Mnoho úspěšných hudebních těles přišlo na scénu náhodou, takřka nepravděpodobnou shodou okolností, omylem. Jiná se zase naopak objevila jako vykalkulovaná stylově vyladěná sestava stvořená pro surfing na spolehlivé vlně. MARILLION patří do první škatule, v níž se potkávají nečekaná zjevení s osudovými představami. Jinými slovy - v roce 1982 se v UK objevil soubor, který v té době vůbec neměl být úspěšný. Šel proti všemu, co bylo v té době in, takže parta bláznů. A nejenom to, záhy získal se svojí anachronickou muzikou velkou popularitu i jinde, než v úzce vymezené žánrové oblasti. Mimo všechny trendy a všechna očekávání dokázali Fishovští MARILLION hned od počátku zvednout velkou vlnu zájmu a dali vzniknout stylu, jemuž se později kvůli generačnímu odlišení od art rocku začalo říkat progresivní rock, případně zkráceně neo prog. Podařilo se jim něco, co ostatním v takovém rozsahu ani náznakem. Můžeme spekulovat proč tomu tak bylo, můžeme se nad tím podivovat, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale na vlastním faktu nic nezměníme.

MARILLION nebyli sami, na Ostrovech se tehdy snažila i hrst dalších seskupení, některá z nich zasvěcení posluchači znají dodnes velmi dobře. Dokonce by se dalo říci, že kvalitou prvních alb byli leckdy i rovnocenní. Nikoli však popularitou, a ta sev tomto světě počítá víc než cokoli jiného. Některé výrazné skupiny byly založeny dříve než MARILLION, fanoušci je znali z pódií, ale vydat se jim první desku podařilo až později. Vlak už byl rozjetý, naskakovalo se za jízdy. Například PENDRAGON, existují od roku 1978, debut vydali až v pětaosmdesátém. Co na tom, že pravidelně nahrávají dodnes, i tak je znají jen skalní fandové progu. Jiné kapely zazářily debutem a pak rychle zhasly nadobro, nebo nadlouho. Tady bych mohl jmenovat QUASAR, SOLSTICE, PROTOS a třeba ještě CRAFT. Další soubory začaly nahrávat elpíčka už zkraje osmdesátých let, pachtily se s dalším a dalším, dělaly často i vynikající muziku, ale stejně se do obecného povědomí nedostaly. Sem bych zařadil třeba IQ, TWELFTH NIGHT, ABEL GANZ, nebo PALLAS. Některé z nich vytrvale hrají pořád, jiné to po nějaké době zabalily a pak třeba po pauze reinkarnovaly, ale kontinuita vyprchala. Progresivní rock se první polovině osmdesátek samozřejmě objevoval i v Německu (mimo jiné ANABIS), Itálii (například MAD PUPPET), i jinde, ale fungoval tam v podmínkách ještě horších, než měli naši Britové. MARILLION a jejich hudební dráha je ve srovnání se všemi ostatními hudebně podobně profilovanými soubory neskutečná, nepochopitelná, nevysvětlitelná.

Zde uvedu trochu historie. Ještě pod původním Tolkienovským názvem SILMARILLION se soubor objevil na britské scéně koncem roku 1978 a prošlo jím v následujících letech mnoho jmen. Během té doby prováděl sporadické koncerty, vyvíjel se hudebně, hledali se ti správní lidé. Nebylo to jednoduché, hráli nesprávnou hudbu v nesprávné době. Kolem stabilního dua, které tvořil Mick Pointer a Steve Rothery rotovali různí hudebníci, mimo jiné dlouhodoběji basák Doug Irvine, jenž později přidal ke svému nástroji i zpěv. Ten ale nakonec odešel, takže skupina působila během dalších personálních rošád jako instrumentální soubor. Když roku 1981 zbylí členové přikračují ke konkurzu na nového zpěváka, mají představu, že to bude zase basa a zpěv v jedné osobě.

Tehdy se na scéně objevuje rozhodující osobnost, pan Derek William Dick. No, osobnost. Sám sebe zpětně popisuje jako introvertního podivína, co se nenaučil na nic hrát, i když se o to opakovaně snažil. Hlavně se ale pokoušel zpívat, bavilo ho psát poezii a vlastní texty k písním. Pseudonym Fish si vybral již v roce 1979 (taky bych se asi nechtěl jmenovat Dick) a začal také používat facepainting. Byl velký fanoušek art rocku, především jako posluchač a literární snílek. První veřejné pěvecké pokusy absolvoval až v jedenadvaceti letech roku 1980, kdy zpíval různé covery rockových klasik. Se svým kamarádem, baskytaristou Dizem Minnittem se snažil následujícího roku založit kapelu, když mu přišel pod ruku inzerát SILMARILLION, že hledají někoho, kdo by u nich zpíval a hrál na basu. Zajel na konkurz a podařilo se mu přesvědčit členy skupiny, že potřebují dva lidi, samostatného zpěváka i sólo baskytaristu. Kapela současně zkracuje název na MARILLION, a dál už to šlo samo.

Není od věci zmínit, že těsně před příchodem Fishe natočila kapela svoje první demo. Je instrumentální, pouze v jedné stopě je použit Irvineův záznam zpěvu. Fish tuto produkci popisuje "něco jako CAMEL". Po jeho příchodu je v červenci 1981 natočena další demokazeta, kde se objevují rané verze písní z pozdějších alb. Tato kazeta, známá jako Marillion (The Roxon Demo), je vydána v počtu 400 ks a skupina ji rozdávána částečně jako promo materiál, část je prodána fanouškům na koncertech. Stejně tak jsou další skladby prezentovány v živých relacích v rádiu a skupině se díky tomu daří získat smlouvu s EMI. Odchází Minnitt a nahrazuje jej Pete Trewavas, který je v kapele dodnes. A tak v sestavně Fish, Steve Rothery, Mick Pointer, Mark Kelly a Pete Trewavas je roku 1982 nahrán první oficiální titul Market Square Heroes, který vychází ve dvou verzích, jako dvoupísňový standardní singl, nebo jako EP se solidní stopáží tří skladeb.

Ještě než se pustím do hudební stránky tohoto vpravdě legendárního debutu, trochu odbočím. Fish nebyl typický frontman, dlouho bojoval se svou vrozenou ostýchavostí, proto se také potřeboval schovávat za různé masky. Však nám to pěkně předvádí i cover recenzovaného EP, kde se objevuje grafický trademark dalších desek – klaun vyděděný ze společnosti skrývající svoji komickou tvář za maškaru šaškovskou. Navíc Fish tehdy teprve hledal svůj pěvecký projev, a to významně ovlivnilo výslednou podobu nahrávky. Nyní svůj tehdejší výkon hodnotí takto: "Slyším někoho zpívat ve velmi špatných tóninách! Někdy ani nepoznám toho chlápka, co na tom albu zpívá. Ten vysoký falzetový hlas, to bylo hodně nucené. Ale byl jsem mladý. Nevěděl jsem nic o tom, jak vlastně zpívat. Nechápejte mě špatně, jsou to výborná alba, ale svůj způsob zpěvu jsem objevil až později". Hledání vlastního výrazu dalo vzniknout zpěvu možná podivnému, o to více schopnému získat posluchačovu duši.

Současně však při popisu atmosféry prvních společných zkoušek se skupinou Fish uvádí, že od prvního okamžiku cítil, jak výjimečný je v nich potenciál. Byl si jistý, že v této sestavě dokážou hodně vytvořit. Spojoval je hudební vkus, silný zápal pro věc, fungovalo spojení, skvělá společná energie, měli stejné umělecké vzory. Všichni vyrostli na art rocku, nejvíce je ovlivnili GENESIS, což je nejenom jednoznačně patrné od prvních tónů, ale sami muzikanti to otevřeně přiznávají. Takže na svých prvních hudebních pokusech sice nechtěli vědomě své velké vzory kopírovat, ovšem výsledek jim bývá dosti podoben.

Máme tu tři kompozice, každou z jiné kapsy. Jednotí je osobitý výraz, stylově si ovšem individuálně vykračují svojí vlastní pěšinou. Autorsky lze u jednotlivých skladeb mimo jiné zaznamenat jména různých lidí, kteří již ve skupině nejsou, ale v minulosti v ní působili. Takže se zde v kreditech objevují Diz Minnitt i Brian Jelliman. Je vidět, že se jedná o sesbíranou produkci z minulých let. I z tohoto úhlu pohledu se jedná o unikátní kolekci.

Úvod EP dychtivého prog rockera možná trochu zklame, tady se nejedná o GENESIS, a jestli ano, tak jen okrajově. Skladba Market Square Heroes je krásná ukázka, z jak různých zdrojů vlastně začínající MARILLION čerpali. Nešlo o nějaké nostalgické kříšení art rockového dinosaura, spíše můžeme mluvit o jeho křížení a drzé androgynní klonování s implantáty jiných výrazných stylů. Na refrénu postavená úderná píseň není nic jiného než punkově zavilý heavy metal okořeněný klávesovými vyhrávkami. Nářez od začátku až do konce, jen si poslechněte úvodní riff, nebo útočné kytarové sólo, nesmlouvavé staccato refrénu. Doba byla metalu plná, současně nové vlny, dozníval punk. A někde za tím byla vzpomínka na dávný art rock, kterou jakoby ani nechtěli moc tahat na povrch. Však EMI jako velký vydavatel určitě mluvil do dramaturgie a v podstatě rádiově atraktivní skladbu logicky tlačil na úvod. Skladba je hitem dodnes a zaslouženě. Hudbu nedělá dobrou prostá skutečnost, že obsahuje progresivní hudební postupy. Hudba je dobrá tím, že je dobrá, i kdyby hrál jen chromej na vozembouch. A tenhle postpunk se sakra povedl.

Více přimknutí ke svým sedmdesátkovým vzorům se stali ve druhé skladbě, tam se jemnější ruka a kumštýřská noblesa projevují daleko slyšitelněji. Zde v jejich ztvárnění slyším jiskřivost YES, podprahovou rozkolébanost romantismu, a místo dramatu je tu pozitivní, veselý až taneční náboj. Three Boats Down From The Candy chrlí klávesové vyhrávky a předvádí, že v nich máme třetího silného hráče v mariáši. Kytara, zpěv, klávesové nástroje, to jsou pilíře. Basa a bicí mají roli jistících lan, zvýrazňovače nálad, scelujícího korpusu. Což je také převelice důležité. Opět se dá říci, že vyváženost formy je nepřeslechnutelné, jakkoli se může zdát, že Fish dominuje. Jenže on svoji linku vede přesně tam, kam patří, kde zdobí a završuje celou architekturu skladby. Nikdy neuteče k samoúčelné předváděčce, to na něm také obdivuji.

Nosným opusem EP Market Square Heroes je více než sedmnácti minutová kompozice Grendel. V roce 2016 řekl Fish v rozhovoru pro magazín Louder: „Prostě jsme si řekli: "Napíšeme velkolepou, rozsáhlou píseň, protože to progresivní rockové kapely dělají. Ale ano, byla velmi, velmi orientovaná na Genesis. V podstatě to byla Supper's Ready. Hudba vycházela z písně, kterou měli už Silmarillion, The Tower. Text byl inspirován knihou Johna Gardnera Grendel. Se Stevem jsme tu píseň dali dohromady a ona se přehoupla do té Supper's Ready. Na vaši obranu je třeba říct, že Genesis v roce 1982 nepsali písničky jako Supper's Ready, to už byli na území popu s albem Abacab.“

Tím se dostáváme k zajímavé genezi vzniku skladby Grendel. Proces začal jako 21 minutová instrumentální skladba s názvem The Tower. Když se Fish připojil k MARILLION, byla mu předložena aktuální partitura a byl požádán, aby poskytl text. V té době četl knihu Grendel (1971) od Johna Gardnera, která zkoumala legendu o Beowulfovi z pohledu jeho protivníka. Jak se text utvářel, začal odrážet Fishovy názory na to, co označuje jako "pokrytecký postoj náboženství k vraždám a válkám". Mimochodem, v eposu vystupuje postava Hrothgar, což je pěkná přesmyčka jména Hogarth.

Nahraná verze písně má 17:20, zatímco živé verze pravidelně přesahovaly 20 minut. Při živém hraní Fish často v roztrhaném plášti a anglosaské masce během vrcholné části vytáhl na pódium některého z diváků a pantomimicky předváděl jeho rozčtvrcení. To bylo zachyceno na videoklipu s písněmi Grendel a The Web. Píseň nebyla naživo hrána od doby, kdy s ní kapela zahájila festival v Readingu v roce 1983 (nahrávku pořídilo Radio 1 a je k dispozici na různých bootlegových nahrávkách). Fish na sólové dráze ale tuto skladbu v repertoáru měl, provedl ji např. na Leamington Spa Convention 2012, jak můžeme slyšet na stejnojmenné živé nahrávce vydané roku 2013.

Hudebně se jedná o skutečně působivě vystavěnou ságu. Na začátku nás připoutá na vozík horské dráhy plné závratných atrakcí a nedovolí vystoupit. Protáhne nás mnoha náladami i hudebními prostředími, až nevíme, kde nám hlava stojí a jakýkoli pokus o slovní popis zážitku se míjí účinkem. Kdo se nesveze, neokusí nic z účinku této jízdy. Za pozornost také stojí, že dominantní kytara přebíjí klávesy nikoli v zabrané ploše, nýbrž v síle a naléhavosti projevu. Jak signifikantní! Neodpustím si ale pár impresí alespoň o posledních pěti minutách této suity. Závěrečná pasáž je ohromující katarze, kdy Fish za podpory minimalistické a repetitivní rytmiky deklamuje dlouhý text. Kolem něj doslova plápolají a poletují utrhané kousky klávesových tónů, jeho dikce a důrazy se stávají postupně tvrdšími a tvrdšími, až čekáme na blížící se a nevyhnutelnou erupci jako na vysvobození. Celý příběh je tím okamžikem završen i dokonán, skladba v melodickém a uvolněném kytarovém outru doznívá a trochu překvapivě i končí, chtělo by se poslouchat ještě dál a dál. Jenže, jako když zhasneš.

Z hlediska hudební představivosti na mne všechny tři kompozice působí jako zřetelně narýsovaná drobnokresba, kde je každý detail přesný a čitelný. V rámci celku se všechny prvky potkávají v propracované harmonii a rozvíjejí vše, co hudbou může být sdělováno. Je to jako kolorovaná koláž složená z různých materiálů a povrchů. Překrývá se zde mnoho vrstev, avšak vidíme skrze ně do hloubi hudební konstrukce tak, že se nic neskrývá. Dokáže vzbudit nostalgii a patos, napětí až údiv, tajuplnou závrať i uvolněné oddechnutí.

Aranžmá jsou precizně vyladěná, až se skoro každý kousek chce zapauzovat a prohlížet si jej jako statický záběr. Tohle však u zvukových souborů možné není, narozdíl od filmu. I v tomto je hudba náročnější na představivost a fantazii, na aktivní přístup posluchače. Kdo nepodá posluchačský výkon, nedojde na vrchol zážitku, to se prakticky vylučuje. Proto progresivní hudba není zdaleka pro každého. Nejenom progresivní, pochopitelně, ale zde se jedná téměř výlučně o ni.

Ne naposledy se vracím k mistru s uměleckým jménem Fish, i na dalších deskách si zmínku jistě vyslouží. Již zde pěvecky ukazuje cit pro příběh, schopnost být vypravěčem, který popisuje vývoj děje, charaktery postav, jeho přednes má sílu sdělení a přesvědčivost. Tohle charisma si možná tehdy ani neuvědomoval, možná cítil naopak přespříliš nesebejistoty, zpětně svůj výkon nehodnotí dobře, ale to pro posluchače neznamená nic. Podstatný je primární a přímý zážitek a ten je holograficky prostorový a bohatý. Nebojím se jej srovnat s tím, co předvádí Gabriel na Tresspass. Dovede naléhat, dokáže se vemlouvat, umí hrozit i konejšit, gradovat napětí, rozprostřít popis událostí a scény, v dynamické rytmice tlouci na vrata posluchačova vědomí, ukrutně se zlobit aby pak zklidněně odplouval, a opouštěl nás v loučení, v němž rezonuje poselství celého příběhu. Servíruje nám svůj syrový, divoký, rozervaný, nesmlouvavý a nespoutaný způsob, jaký můžeme vidět na počátku různých neobyčejných uměleckých hnutí, ať to byli proklatí básníci, beatnici nebo průkopníci abstraktní malby. Vždycky tam bylo pár excentriků, kteří hovořili z duše, bez ohledu na trendy a komerční očekávání. Silnou paralelu zde vnímám úplně hmatatelně.

EP vyšlo v několika vydáních v letech 1982 a 1983. Pak už samostatně nikdy, vždy jen jako součást kompilací anebo jako bonus jiných řadových alb. Pokud chceme slyšet autentický zvuk, vyplatí se pořízení vinylu, nebo ripu z něj. Poměrně záhy se skladby objevily i v digitálním formátu. Poprvé to bylo roku 1988 na singlovém výběru B'Sides Themselves, kde jsou ale obě kratší skladby z A strany v jiném mixu i stopáži. Samotný Grendel naopak přesně odpovídá původní vinylové verzi. Je zajímavé, že další CD edice singlů z roku 1992 vyšlá pod názvem 1982-1992 - A Singles Collection (v USA jako Six Of One, Half~Dozen Of The Other) recenzované EP zcela ignoruje, a to i jeho SP podobu. Osamocený Grendel se objevuje na výběru Marillion Music Collection, který EMI vydali roku 1993 jen v Itálii, taktéž jej osamoceně najdeme i na dalších výběrech určených pro různé trhy, např. Essential Collection (1996). Za zmínku pak ještě stojí 2CD edice Script For A Jester's Tear (1983) vydaná roku 1997, kde se na druhém stříbrném kotouči nalézají všechny tři kompozice plus různé další, a to v dosud neuveřejněných alternativních a demo variantách. Původní verze sice chybí, ale může to být zajímavé pro srovnání. Cokoli pozdějšího představuje riziko zvukového průšvihu s pravděpodobností blížící se jistotě. Což dokazuje třeba luxusní vydání na 4 CD + 1 BD z roku 2020, kde je Market Square Heroes předvedeno v remixu (ne, není to Wilson, kazisvětů existuje více) a s ostudnou dynamikou DR7. Tohle nebrat a pro zachování zdravého ducha i mysli doporučuji hledat původní nepokažené výlisky prvních F-MARILLION.

Moje hodnocení této šestadvaceti minutové nádhery je samozřejmě absolutní, neboť i celý můj zážitek je absolutní, tak jako málokdy.