chimp.charlie - @ 21.01.2024 | #

Byla to tehdy v tom osmdesátém opravdu požehnaná mikulášská nadílka – kdo dal punčochu za okno, nelitoval, byť trojice tentokrát obcházela domovy v poněkud netradičním složení: chyběli Mikuláš a anděl, zato čerti byli tři. A jelikož se naděluje už v předvečer Mikulášova svátku, objevilo se ve fusekli album Friday Night In San Francisco z 5.12. A udělalo do ní pořádnou díru. Načež musela uběhnout čtyři desetiletí a přijít covid, aby si Al Di Meola vzpomněl, že má v šuplíku ještě horečku sobotní noci. Popravdě řečeno obvykle bývám vůči podobnému dolování v archivech skeptický, zavání mi snahou vyždímat z tehdejšího sukcesu co se dá, do poslední noty. Tady to ale naštěstí neplatí.

Menu nabízí tři kolektivní (SPLENDIDO SUNDANCE, EL PAÑUELO a MEETING OF THE SPIRITS) a tři sólová čísla (ONE WORD, TRILOGY SUITE a MONASTERIO DE SAL), o něž se autorsky (i interpretačně) Mistři podělili rovným dílem. Pokud jde o poslední položku, edice se liší: já vlastním album na SACD, které na rozdíl od CD/LP obsahuje místo ORPHEO NEGRO bonusový track SONIQUETE od a v podání Paca de Lucíi.

Páteční album mi přijde jiskřivější, eruptivnější – a také efektnější. Možná i proto mě sobotní kolekce na první dobrou tolik neuchvátila. S opakovanými poslechy jsem si ale stále víc začal vychutnávat její komornější náladu, o niž se starají hlavně sólová čísla jednotlivých protagonistů, ale i věci zahrané v triu mi přijdou tak nějak ve větším poklidu – jako by se kluci vyblbli už včera a teď si to jen tak užívají. Všechna čísla jsou parádní, pokud bych ale měl vyzdvihnout jedno jediné, tak Meething of the Spirits, které při hraní v triu poskytuje sólujícím kytaristům nejvíc prostoru a sóla jsou tak možná méně exhibiční, zato oduševnělejší – zcela v duchu názvu skladby.

Al Di Meola a John McLaughlin album věnovali památce Paca de Lucíi, muzikanta, který – jak píše na obalu Al – „měl odvahu vystoupit ze svých flamencových kořenů a přitom si při hraní v jiné sféře podržet jejich ducha, srdce i technickou brilanci“ (pro ty, kteří vládnou angličtinou lépe než já: He was the one who had the courage to go outside of his Flamenco roots while maintaining its spirit, heart and technical brilliance by playing in a different realm!). Ve formě ale byli všichni – tenkrát na Západě.

Jistěže 5/5.

jiří schwarz @ 23.01.2024 00:49:25 | #
Díky, Chimp.charlie, za prima recenzi, s níž velmi souzním.
Když vyšlo páteční album, s nímž jsem se seznámil po vojně, posadilo mě jednoduše na zadek, byť jsem jednotlivé protagonisty již znal. Na to sobotní album mě asi upozornilo přidání na RB, a taktéž se mi velmi líbilo. Na rozdíl od pátečního, zatím ho nevlastním, a nikde se nedočítám, kde bylo nahráno – předpokládám, že asi ve stejném divadle v SF. (Legrační je, že jsem si vždy představoval, že bylo nahrané někde pod otevřeným nebem, v teplém kalifornském večeru). Proto by jistě bylo zajímavé, jak píše Stargazer, vidět playlisty obou večerů. Předokládám dál, že asi nebyly extrémně rozdílné. Tudíž si myslím, že na album, vydané 1981, prostě dali ty silnější kousky, podepsané všemi 3 kytaristy. Jistě to nebyl vydavatelsky úplně jasný podnik, tak se nedivím, že z toho nebylo 2-LP na první dobrou (škoda). A teď byl prostě vydán zbytek materiálu. Ano, neposadil mě tak na zadek, jako to LP z r. 1981, nicméně je to pořád nádherná hudba. Poskytla i prostor jednotlivým členům tria. První je první a tak asi v případě chuti sahnu zase spíš po tom albu prvním. Vrcholy druhého alba vidím v úvodní souhře tria na Splendido Sundance, a pak v Meeting of the Spirits, otevřeném postupy Mahavishnu Johna. U všech 3 hochů obdivuju, jak technická virtuozita se dokonale snoubí s náladotvorností, možná, že je v těchto případech i předpokladem k jejich vyjádření. (Tak to není vždycky, i technická primitivita dokáže udělat silné emoce – první mě napadli Velvet Underground). Takže, suma summarum, byť jde možná o „odpadky“, co se nevešly na první album, dávám 5*. (Tolik bych asi nedal albu tohoto tria z r. 1996).