Reakce na recenzi:

Judith - @ 15.09.2022

Marillion vystavěli katedrálu, kde pějí nebeské chóry a ukazuje se na nešvary moderní doby - naštěstí je to pořád víc poezie než kázání. Tahle deska má ohromný vztlak, neskutečnou energii vlitou do několika nosných myšlenek, a funguje po hudební i textové stránce jako prokomponovaný celek s návratnými, ve spirále rozvíjenými motivy. Je velkorysá, naléhavá a zatraceně dobrá, i když muzikantsky nenabízí vlastně nic, co bychom u kapely v nějaké podobě už neznali.

Předchozí (už šest let staré) album F E A R se rozlévalo spíš do šířky a poslouchalo jako cesta krajinou, tržištěm nebo labyrintem; přiznám se, že jsem se do něho nikdy nedokázala úplně ponořit. Tentokrát je od začátku jasné, že se děje něco velkého, a skutečně se to děje, probíhá a uskutečňuje skrze hudbu. Mělo by to vlastně platit pro každé dobré dílo, ale málokdy je tenhle performativní aspekt umění tak patrný.

Jako by si Marillion vytyčovali plochu, mohutnými gesty značili území - hlavně bicí působí na začátku opravdu nesmlouvavě. Klávesy a kytara to ženou až k závrati, zatímco basa hloubí základy a vokály prostor vyplňují. Trvá celé dvě první dlouhé skladby, než pánové rozbalí plný arzenál (na výraznější kytarový part se čeká do hloubi druhého kusu), a vydají ze sebe opravdu úplně všechno, Hogarth zpívá jako o život. Jakkoli si to nikdo nepřeje, kdyby tohle bylo poslední, co Marillion kdy napsali, byl by to důstojný zlatý hřeb.

A je zřejmé, že i na tuhle možnost nejspíš pomysleli: křehkost života a nejistota výhledů je jedním z významových nosníků. Je tedy s podivem, že novinka vyznívá mnohem optimističtěji nebo jaksi radostněji (pořád to není to správné slovo) než velká většina jejich dosavadní tvorby. Údiv a úžas jsou vůbec pocity, které se mi při poslechu hlásily často. Žádný velký patos v tom ale není, tahle deska je působivá bez přílišné okázalosti, jako šlechtické sídlo, jehož největší ozdobou je měkký lesk odpoledního slunce na dřevěném obložení.

Přehrávač ukazuje 18 položek - skladby jsou tedy rozdělené do podčástí - a celkový čas 64:26. Obojí zahrnuje i bonusový remix Murder Machines (než se spustí, dostaneme pár minut ticha na doznění zážitku z alba), o něco dusavější než originální verze a vcelku postradatelný. Jako slabší kousek se mi jeví i Sierra Leone, přece jen trochu moc dlouhá a upovídaná, chvíle pro vydechnutí se ale před velkým finále hodí. Dá se na ní také dobře ukázat, jak Marillion pracují s motivy a tématy.

Příběh muže, který najde obrovský drahokam a rozhodne se, že ho neprodá, nenásilně nastoluje otázky: Co byste dělali, kdybyste měli ve svých rukou osud něčeho nesmírně cenného (což se dá vzhledem ke kontextu, v němž nechybí starost o životní prostředí, snadno vztáhnout i na svět a život jako takový)? Co znamená bohatství? Jaká je hodnota věcí? Půdu pro toto hloubání v posluchači připravila zřetelně společensky kritická pasáž Lust for Luxury a v existenciální podobě doznívá v závěrečné Care.

Podobné je to v průběhu alba s ohledáváním ambivalentnosti tělesného kontaktu, který se může stát vražednou zbraní stejně jako vysvobozením, a nakonec i jímavé podobenství The Crow and the Nightingale se docela dobře mohlo zrodit pod dojmem večerních zpráv - nemůžu se rozletět, ale dokážu ještě otevřít zobák. Podstatné ovšem je, že uvědomování podobných významových souvislostí nijak nenarušuje požitek z krásy, který přece jen leží hlavně v hudební složce.

Hudba tu člověka obklopí a povozí tak, že mi chvílemi chyběl Kinedryl: ten pocit, že se s vámi všechno natáčí, zrychluje, klesá, že se na vás masa zvuku řítí jako mašina... Tohle album mě zahřálo i rozstřelilo, rozplakalo a roztančilo. Vyznává se z vděčnosti životu a kloní hlavu před majestátem smrti. Jsem tady, říká, dýchám a můžu, miluju, trápím se, pochybuju, chci. Klobouk dolů.