Reakce na recenzi:

Judith - @ 29.06.2023

Einar Solberg je pěvecká extratřída a jeho první sólové album toho po hudební stránce nabízí ještě mnohem víc. Zpěv ale přece jen dominuje. Někomu může připadat až příliš emotivní, zejména ve vypjatých pasážích, a tak odhaduji, že s albem (stejně jako s tvorbou Einarových domovských Leprous) to bude každý posluchač mít buď / anebo. Mně jeho zpěv evokuje příběh o slavíkovi a růži - je plný bolesti stejně jako krásy a obě se neoddělitelně prolínají. Hlasový projev je natolik technicky zvládnutý a výrazově propracovaný, že mu umožňuje vyjádřit, co jen chce, a je toho opravdu hodně.

To ale neznamená, že by se na posluchače vše valilo od první vteřiny, naopak. Začátek působí ztišeně, možná až unaveně, a nálada alba je z velké části melancholická. Zvukově převažují temnější elektronické plochy doplněné hlavně v druhé půli rockovým uspořádáním. Méně významnou roli mají klasické nástroje včetně chrámových varhan, hostuje tu také Pražský filharmonický sbor. Na sedmi z jedenácti skladeb se skladatelsky i interpretačně podíleli hosté, což albu dodává na mnohotvárnosti.

Nápad na natočení sólové desky původně vznikl z potřeby zaplnit prázdné místo mezi aktivitami Einarovy kapely. "Nevedu si moc dobře, když je ticho," řekl k tomu. Když už byl ve studiu, udělal odvážné rozhodnutí: ponořit se do všeho, čemu se vyhýbal. "Když mi bylo šestnáct, začaly se v mém životě dít hodně zlé věci," nastínil. Skladby jsou trochu po vzoru muzikálových čísel věnované každá jedné fázi nebo aspektu toho, čím si prošel, přičemž se nesnaží o chronologii, a reflektuje také současný proces rozpomínání a přemítání.

Textově je přitom většina kusů podstatným způsobem založená na pár výrazných větách, jedné frázi. Ta se opakuje v bohatém odstínění a dává posluchači příležitost ponořit se do plnosti prožitku. Někdy zní hlas odcizeně, prázdně, dutě, ale vzápětí roztává a nabývá na síle. Někdy až příliš, třeba když se v dusavě taneční A Beautiful Life snaží přesvědčit, že se má báječně. Ale taky v momentu, kdy čím dál výrazněji opakuje dostaň mě odsud (Metacognitive). Nemohl jsem odejít, se všemi těmi pouty na nohou, oponuje mladší já, potřebuju se schovat (Grotto). Drtivé je štěpení duše (Splitting the Soul) s řevem Einarova metalového švagra Ihsahna.

Všechno se mi to vrací, říká éterická Blue Light. Šestnáct let mi trvalo uvědomit si, že musím projít mrazivou nocí, shledává titulní skladba. Čím byly naplněné, o tom dává představu dlouhá tvorba Leprous, kde se také na posledním albu (které vzniklo až po sólovém materiálu) objevuje nový tón: Vidím lásku tam, kde nikdy nebyla, i když o happyend se zdaleka nejedná.

Zpočátku jsem na albu vnímala hlavně celkovou potemnělou atmosféru s vlnkami nálad a několika výrazně dynamickými vrcholy. Jak se obraz začal rozevírat, intenzita emocí stoupala a po nějakých deseti setkáních jsem ve fázi, kdy naráz nezvládnu víc než dvě tři skladby, tolik je v každé minutě záhybů a výčnělků. Už teď ale vím, že desku na čas pomyslně odložím na velmi čestné místo. Tou hlavní emocí byl totiž soucit a snad i naděje, že zlé věci mohou člověka s druhými sbližovat, místo aby jej od světa izolovaly. Tleskám a solím za pět, tady není o čem.