Reakce na recenzi:

stargazer - @ 14.11.2023

Když se sejdou tři velikáni v hudebním světě /McLaughlin - Pastorius - Williams/, to ještě neznamená, že se bude konat po hudební stránce něco vyjímečného. Ano ... je zde předpoklad /už podle těch jmen/, který logicky zvěstí určitou hudební topku. Ale v případě cd Trio of Doom je to katastrofa. Album je rozděleno do dvou fází. Začátek /tracky 1-5/ je o koncertním záznamu z Havany na komunistické Kubě. Píše se rok 1979. Druhá část je studio záznam těch samých písní jako live z téhož roku - nahráno v New Yorku. Je mi záhadou, proč se musí skladby Dark Prince, Continuum a Para Oriente hrát v tom samém obsazení jak živě, tak studiově, bez nějakého většího producentského rozšíření. Prostě nuda. Trochu mi vadí i ten kytarový feeling, který McLaughlin předvádí nejen na tomto albu. Praděpodobně se snažil přijít s něčím inovativním /tím myslím techniku hry/ , ale v tomto období /1978-79/ mě moc nezaujal. I když jeho alba Electric Guitarist a Electric Dreams jsou velmi kvalitní, studiová díla. 
Jak už jsem psal výše, desku otvírá živé bubenické sólo Tonyho Willioamse přecházejicí ve skladbu Dark Prince /McLaughlin/. Dravý rychlý song, plný kytarových běhů. Následuje Continuum /Pastorius/, jemná relaxace a je to hlavně o basové lince. Další track pod názvem Para Oriente /Williams/ je takový jazzbluesový cajdák bez většího zdělení. To samé se týká i studio verzí. 
Tahle deska bude zajímat spíš kompletisty a sběratele. Myslím, že pro ostatní bude poslech spíš ztráta času. **z*****