Reakce na recenzi:

oř - @ 15.02.2017

Jestliže hledáme v historii souboru Camel některá přehlížená alba, pak Rain Dances je na takovémto seznamu spolu s The Single Factor, nebo Dust and Dreams. A nebudu tvrdit, že se tak stalo neprávem. Funguje totiž jako album přemosťovací.

Léty vtělená chiméra dokáže lehce nabourat představivost o tomto souboru jako o kapele epochy prvních čtyř desek, dodnes braných jako nepřekonané. A v tom si dovolím nesouhlasit. Camel, potažmo Andy Latimer ještě nesčetněkrát dokáží vytvořit velká alba a desky jako Nude, Stationary Traveller a především Harbour of Tears, které řádně rozčeří smrduté vody akademického art rocku jednotlivých dekád. A právě proto, že se R.D. staví, nebo lépe řečeno bylo postaveno do úlohy, která má Camel pomoci přeskočit na jiný a novější hudební model, bývá, jak už to tak chodí, většinou zapuzeno.

Na přídomky modernistické, nezáživné, nebo dokonce nudné jsem ve společnosti s hudbou Camel už několikrát narazil. Nenechte se ale prosím mýlit, to je čistý subjektivismus a z velké procentuální části také lež. Velbloudí hudba je naopak úžasná. Melancholie z ní prýštící má za úkol pohladit po duši a nezanechat sebehlubší šrám. Čistě snová fantazie se v hudebních obrazcích nanáší do divákova nitra velmi vkusně a po částech tak, aby nehrozilo přesycení, ale naopak byl umocněn pocit skromného naplnění. Navíc tu saxofon Mela Collinse řádí s nebývalou intenzitou.

Pokud Camel poprvé, tak určitě ne R.D. Naopak pokud jste se rozhodli rozšířit si vědomosti o kapele a toužíte si z její diskografie odškrtnout další položku s názvem splněno, pak si tuhle desku vybrat rozhodně můžete.