Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 12.07.2019

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.