Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.08.2011

Druhé album kalifornské bluesrockové kapely Big Brother And The Holding Company vyšlo v pro nás tragickém měsíci srpnu 1968, k nám se ale jejich hudba dostala skoro až o rok později. Na albu je signováno Big Brother And The Holding Company a jméno Janis Joplin zde nefiguruje. Svědčí to o tom, že byla bluesrocková shouterka součástí skupiny a ne ambiciózní sólistka s kapelou za zády, jak tomu bylo v pozdějších letech.
Od roku 1967 o ní mluvila celá Amerika. Někteří s šokujícím úžasem a obdivem, jiní s odporem a kategorickou odmítavostí. Je ale pravda, že její koncertní prezentace (v rámci BBATHC) na památném Monterey Pop Festivalu v r. 1967 vzbudila velký ohlas a tak se stalo, že tahle „uřvaná ženská s hrubými rysy“ vytěsnila z nejvyšší pozice královnu soulu Arethu Franklin, což bylo velkým překvapením.
Album je samozřejmě součástí mé sbírky a přiznám se, že mě překvapuje, že dosud nikdo z pánu progboardistů mu dosud nevěnoval svou pozornost.
Pozornost upoutával i barevný kreslený obal ve stylu comics, který má v Americe tak velkou popularitu a zázemí a také volný překlad „Laciné hrůzy“ byl dost sugestivní a jednotlivé obrázky představovaly i jakýsi vnitřní obsah písní na albu.
Je to ryzí, syrová, nekompromisní, ale velmi věrohodná hudba obnažených lidských pocitů, která nic nepředstírá a vysvléká vás z kůže. Tohle dokázalo v oblasti ženského zpěvu deklarovat v dané formě velmi málo zpěvaček a proto si Janis Joplin velmi vážím za její spontánní výkon v rámci tak syrové kapely jako byli Big Brothers And The Holding Company…..

COMBINATION OF THE TWO – úvod alba jakoby znamenal, že album je natočeno naživo, ale celkové pojetí je vnímáno jako studiové album. Velmi úderný a zdrsnělý sound šlapající rockové kapely, ve kterém se mísí mužské hlasy s ženským vokálem. Ten sice zní hodně syrově, ale vyčnívat začne až o něco později. Slyšíme zpěv i prvního kytaristy Sama Andrewa a druhého kytaristy Jamese Gurleyho. Sam Andrew zmáčkne fuzz box a vnímáme velmi syrový kytarový sound, doprovázený hřmotícími bicími nástroji Davida Getze a a baskytaristy Petera Albina. Typický šlapavý song s energetickým potenciálem na plný plyn. Žádné kompromisy směrem k popu, ale drsný melodický přímočarý rock bez příkras a v závěru spontánní divoký potlesk.

I NEED A MAN TO LOVE – druhá skladba je ovšem syrové elektrické blues hned na první pokus. Andrew rozezní svoje neučesané drsné tóny za Gurleyho asistence, ale už stojí Janis Joplin před mikrofonem a neskutečně exponovaným syrovým vokálem, který dře jako smirkový papír v hrdle vás posadí do křesla. Název skladby už o lecčems vypovídal. Prudérní Američané z toho museli mít noční můru. Žena zpívá o potřebě milování – nejen o tom platonickém, ale především fyzickém. I na Ameriku tohle musela být v dané době (po sexuální revoluci) docela silná káva. Kapela hraje drsně a neučesaně, ale má smysl pro jemnosti v podání a tak ustupuje mírně do pozadí a vynikají zde hlasy. Zejména sólistky, ale i obou mužských hlasů

SUMMERTIME – nádherná coververze. Kdo by neznal slavného amerického skladatele George Gershwina. Skladba Summertime patří mezi jeho špičková díla. Je to blues jak z učebnice. Janis Joplin zpívá velmi přesvědčivě a a s mimořádným emocionálním prožitkem. Sound ve skladbě je ale podle mého soudu dost nevyvážený. Velké dynamické proměny, které nebyly tak úplně uměleckým záměrem, ale spíše „problémem“ při nahrávání. Saam Andrew sice není ani Eric Clapton, ani Michael Bloomfield, ale jeho syrová bluesrocková varianta je hodně přitažlivá a s Jamesem Gurleyem se výtečně doplňují. Kytary znějí chvíli jako cirkulační pila ve vysokých obrátkách a chvíli si pohrává s melodikou v čistých a čitelných tónech. Mistrovské bluesrockové zpracování!

PIECE OF MY HEART – mocný nápor v začátku a pak výrazné zklidnění. Dynamika je zde velice citlivě pojímána jak ve zpěvu tak v instrumentálním pojetí. Drsné akordické attacky s hutnými basovými a bubenickými akcenty. Janis Joplin dokáže s hlasem pracovat neskutečným způsobem hladivě až něžně (po svém způsobu), ale pak prudce jako horká láva se řítí vpřed s drsným a nekompromisním způsobem drtí, co jí stojí v cestě. Andrewovo kytarové sólo není sice technicky nejpreciznější, ale má výtečný výraz a rockovou syrovost…
Vzpomínám si, že v r. 1992, když začínalo vysílat nekompromisně rockové brněnské Rádio Hády, zahajovali vysílání právě touto skladbou…. Dnes, když byste zcela náhodou naladili toto rádio, budete mít pocit, že bohapustě žvaním nesmysly, soudě podle playlistu, který se aplikuje do éteru (huuuh).

TURTLE BLUES – nádherné ryzí blues. Tak ryzí, že mi to svírá nitro. Janis Joplin zpívá přesně s bluesovým výrazem par excellence a potvrzuje mimořádný smysl pro tuto emocionální formu. Klavírní doprovod a akustická kytara znějí velmi stylově a jasně bez předstírání. Výtečná hospodská atmosféra s nezřetelnými ruchy (cinkání sklenic a nezřetelné hlasy v záznamu), jakoby se píseň v hospodě i natáčela. V závěru téhle výtečné skladby zaznívá aplaus… „Želví blues“ nazpívala u nás dokonce i Eva Pilarová

OH, SWEET MARY – tak tahle skladba na mě dělá dojem psychedelického výletu. Šamanské bubenické přechody, klouzavá elektrická kytara v prostoru a napůl zpívaný a napůl deklamovaný hlas Andrewa, ke kterému se ve zpomaleném části přidává i Janis Joplin. Baskytarista Peter Albin do skladby nahrál výtečnou svižnou melodickou basovou linku, sledující Getzovy bubenické přechody a údery do činelů. Kytara kreslí tónové nálady a její funkce se během skladby proměňuje z útočné a vedoucí, do náladotvorné. Tak mě i trochu napadá, zda závěrečné stupňování melodie v závěru není tak trochu v obecném slova smyslu možná brat jako experiment s marihuanou – ta „Sweet Mary“ může být „sladká Marie“, ale také „marijánka“. To už ponechám posluchači k vlastnímu závěru. Píše se rok 1968, jsme v Kalifornii a hippies jsou všude kolem nás……

BALL AND CHAIN – pár kytarových tónů a pak pár vteřin absolutní ticho a potom se vám syrové řeřavé tóny elektrické kytary zaříznou do uší, jakobyste se brodili nějakou mazlavou bažinou a cítíte neuvěřitelnou tíhu v nohách…. Pak zklidnění a Janis Joplin zpívá šeplavým velmi tlumeným hlasem o „kouli a řetězu“. Vnímám to prostřednictvím hudebního ztvárnění, zpívaného textu, názvu a výrazu jako velmi adresnou záležitost. Skladba je víceméně improvizací, kterou se podařilo protáhnout na víc jak devět minut záznamu. Andrew zde zahřmí svými kytarovými party, ale je to hlavně Janis Joplin, která dostane příležitost v drsné kráse svého projevu předvést svoje schopnosti za následného mohutného potlesku pseudoživého alba. Zůstala pořádná porce emocionálního nákladu živočišné hudby, před kterou skládám poklonu…

Album Cheap Thrills se stalo obrovským obchodním trhákem nejen kapely, ale i firmy CBS. Producent John Simon zde odvedl výtečnou práci. Album se vyšplhalo na vrchol žebříčků. Znamenalo ale také po řadě nekonečných koncertů rozchod Janis Joplin s Big Brother And The Holding Company a posun jejího hudebního směřování trochu jiným směrem více k soulu, ale to už je jiná kapitola….
Napadá mě, že Janis Joplin neměla podléhat všelijakým dobře míněným manažerským radám a zůstat součástí Big Brother And The Holding Company nadále. Ano, pro větší pestrost zde mohly být v dalším období součástí kapely hammondky nebo syrový tenorsaxofon. Kapela držela jako celek hodně pohromadě a moje představivost zde je schopna ucítit proměnu, ale realita byla jiná a šla jinými cestami, takže moje postesknutí je zcela irelevantní…..
Možná bude pro mnohé překvapením, že pražský kytarista Radim Hladík v roce 1969 považoval právě Jimi Hendrix Experience a Big Brother And The Holding Company za svoje nejoblíbenější kapely a jak říká, líbil se mu hlavně jejich „špinavý“ sound bez příkras.
Společně s jejím posledním (posmrtným) albem Pearl, považuji i tohle album za jedinečný hudební počin a proto je plný počet hvězdiček zcela jasný.