Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.09.2017

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*