Reakce na recenzi:

Apache - @ 22.10.2023

S přehledem jedno z nejlepších koncertních alb, jaké jsem kdy slyšel.
Hanoi Rocks byli tehdy naživo neuvěřitelní. A to, co tady předvádí Michael Monroe (viz video ze stejného koncertu), který ač neustále v pohybu, stíhá nejen excelentně zpívat, ale také výtečně obsluhovat foukačku a saxofon (a když na to příjde, tak i bicí), to je prostě něco. A ještě přitom po celou dobu zvládne vypadat jako nějaká bloncka ze žurnálu. :-) 
Glam nebo hair metal, i když se to spoustě lidí na první pohled nezdá, má mnoho různých poloh. 
Hanoi Rocks byli, zejména právě díky zpěváku Michaelu Monroeovi, v podstatě vynálezci glam metalové image, tak jak ji známe v podobě Mötley Crüe či Poison kolem poloviny 80. let (tedy té echt transvestické). Hudebně se ale blížili mnohem více k punku než k heavy metalu. Zjednodušeně se dá říci, že jejich raná tvorba byla takovým živočišným, chytlavým mixem The Clash a Rolling Stones (s mírnou příměsí z New York Dolls, Sex Pistols nebo Alice Coopera).
Na glamový Sunset Boulevard se přes Anglii dostali až z Finska, kde koncem 70. let začínali.
V L.A. pak jejich koncerty často navštěvovali členové Guns N' Roses v dobách, kdy jméno jejich vlastní kapely většině lidí ještě nic neříkalo. Z jejich pódiového projevu se Axl, Slash, Izzy a spol. učili, jak že se má vlastně dělat ten rock 'n' roll. A dělat rock 'n' roll, to šlo Hanoi Rocks, krom konzumace alkoholu a dalších omamných látek, ze všeho nejlíp. Což mimo jiné dokazuje právě tato deska, kompletně nahraná během jednoho prosincového večera roku 1983 na koncertě v londýnském klubu Marquee.
Bylo to myslím první album, které jsem kdy od téhle kapely slyšel. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že pokud zní ti hoši takhle dobře naživo, jak potom musejí znít ze studiovek. A tak jsem si většinu z nich pořídil, jen abych s překvapením zjistil, že na nich znějí... většinou hůř. Což ale neznamená, že by takové Self Destruction Blues nebo Bobem Ezrinem (Alice Cooper, KISS, Pink Floyd) produkované Two Steps from the Move nebyly skvělé desky!
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl kdovíjakým příznivcem koncertních záznamů. Ale jsou výjimky... A All Those Wasted Years je definitivně jednou z nich.
S hodnocením neváhám ani na vteřinu: Pět hvězdiček pro tuhle desku je nezbytné minimum.