Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.05.2011

ALBERT´S SHUFFLE - přináší klasické rhythmandbluesové téma, na němž Bloomfield výtečným způsobem rozvíjí svůj kytarový part. Bez zkreslení, s čistým tónem, který dokáže citlivě ohýbat a dodat mu podle momentální emoce více či méně energetického potenciálu. Pod ním dusá spolehlivě vyvážená rytmika a do harmonického celku všechno svazují Kooperovy hammondky, kterým je ve skladbě popřáno stylotvorné sólo. Podmanivé je i potemnělé bublání, které z nich Kooper vydoluje...To už ovšem do kompozice vstupuje i dechová sekce a upozadněný Goldberg na elektrické piano....
Teď už trochu chápu, kde mohl hledat inspiraci dirigent Jazzového orchestru Československého rozhlasu Kamil Hála, když aranžoval svoje těleso dohromady s Blue Effectem na Nové syntéze I.

STOP - skladbu otevírá opakující sé téma na hammondky a přesně tepající rytmika, než do hry vstoupí Bloomfield, který "cvičně" prošlápne wah wah pedál, aby pak už zase nezkresleně pokračoval ve své kytarové architektuře, ke které se přidávají žestě. Pregnantní skladba mnoha tváří s inspirativními improvizačními prostory...

MAN´S TEMPTATION - tato skladba je coververzí skladby soulového zpěváka Curtise Mayfielda, kterou Kooper upravil k obrazu svému. Na rozdíl od Mayfielda je Kooperův hlas něžný a hladivý (možná uhlazený), ale vroucně přesvědčivý. Kytara je zde poněkud potlačena a aranžmá je vstřícnější spíše komplexnímu doprovodu. Je zde cítit, jak Kooper orientoval Blood Sweat And Tears na albu Child Is Father To The Man k podobnému hudebnímu derivátu...

HIS HOLY MODAL MAJESTY - ondioline ("speciální kapesní klávesové verze varhan") do skladby vkládá jakoby irské nebo keltské prvky v době, kdy později tolik zdůrazňované keltství prosáklo pomalu do všech oblastí hudby (!?), ale brzy nato se skladba swingující rytmikou obracím k jazzu i jazzově vedenou kytarovou linkou. Oceňuji přelévání žánrů, které zde probíhá nenuceně, bez křečí a chtěné bezprostřednosti... Velmi sugestivní!

REALLY - a jsme zpátky u blues. Znovu musíme docenit tu vzájemnou muzikantskou symbiózu Bloomfielda a Koopera v klasické formě. Dopřávají si zde prostor pro individuální vyjádření a dělají to elegantně s neuvěřitelnou lehkostí a graciézností a ještě se u toho baví a není to žádná muzikantsky řemeslné dřina, tohle by měl posluchač ucítit na první poslech...

IT TAKES A LOT TO LAUGH, IT TAKES A TRAIN TO CRY - známá Dylanovo blues posloužilo jako nosné téma pro vytvoření zajímavé coververze s kytaristou Stillsem. Skladba je ovšem rychlá a šlape jako namazaný stroj, Kooper se Stillsem použili i jiný typ zpívaného frázování, což nám vlastně představuje téměř jinou píseň. Stills do melodiky vkládá podíl z Buffalo Springfield a člověk má pocit, že by mohl jít během poslechu přímo tancovat. Uvolněné a bezprostřední...

SEASON OF THE WITCH - legendární Donovanova skladba posloužila k vytvoření vynikající coververze. Stills efektně prošlapuje wah wah pedál a dodává skladbě patřičné napětí. Ovládá tohle zařízení velmi citlivě, jiank než famózní Hendrix a dokazuje, že se nejedná o nějakou samoúčelnost. Sugestivně se opakující téma graduje, aby se oprostilo veškerého instrumentálního nánosu a vycházelo ze základní formy. Hammondky v pozadí zpočátku jenom dokreslují téma a Kooper svým rozevřeným hlasem se přibližuje k Donovanovi, ale ve frázování to celé posunuje k soulu. Mistrovská skladba, uváží-li člověk, že je to v originále napsáno jenom pro pár akordů!!
Simplicity Of Expression!! Z mého subjektivního nazírání bych tuhle skladbu vyhodnotil jako nejzajímavější počin na albu, i když třeba ne nejprogresivnější... Ani po uplynutí jedenáctiminutové stopáže si nepřeji, aby to skončilo.

YOU DON´T LOVE ME - Další zajímavý kousek, který se vám zaryje do uší tím, že je zde aplikován Leslie box, který dovytváří celkové klima ve skladbě, opakující úderné a nosné rockové téma. Ten svištivý zvuk, který dodává pseudopsychedelickou ozvěnu byl u nás slyšen často v popovém odvazu Les Humphries Singers - Mexico (pamětníci, pamatujete?) Tohle samozřejmě uvádím jako příklad, aby mě třeba Jarda Merhaut, nebo Filozof "nenapadli", proč tahám do takového projektu takové asociace (huuuuh). Pravděpodobně skutečně nejrockovější nádivka na albu.

HARVEY´S TUNE - závěr patří zklidnění. Goldbergův perlivý Fender-Rhodes doprovázejí melancholické dechy (líbí se mi v jednom momentě vyčnívající trombon), ale i ty saxofony nejsou od věci... Možná nikoho ani nenapadlo, že autor-baskytarista Harvey Brooks spolupracoval studiově se slavnými Doors, ale hrál s Bloomfieldem i v soul-rock-jazzové partě Electric Flag....

Album inspirovalo Bloomfielda k dalšímu projektu podobného typu - Live Adventures a Kooper Session a dokonce o Barryho Goldberga k Two Jews Blues, ale první projekt, domnívám se, překonán nebyl.
Hlásí se u nás k němu tak výborní kytaristé jako Luboš Andršt a Zdeněk Fišer (který mi osobně vztah k albu potvrdil)
Čtyři hvězdy s hvězdičkou - tedy pět hvězd!!