Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.10.2011

Americká boogie-bluesrocková skupina Canned Heat, která měla svůj hlavní stan v Los Angeles, prošla personálními proměnami, ale zůstávala stále na své úrovni. Ani se nezhoršovala, ale ani se nezlepšovala. Na postech kytaristů došlo ovšem k výměnám – do kapely se vrátil staronový člen Henry Vestine – který nahradil Harveyho Mandela, který zakotvil u Johna Mayalla, jenž se přestěhoval z Británie do USA, ale po nešťastně zemřelém Alanu Wilsonovi přišla nová náhrada – kytarista Joel Scott-Hill. Také baskytarista měl nové jméno – Antonio De La Barreda (byl mexického původu) Jeho předchůdce – vynikající Larry Taylor byl už rovněž součástí Mayallovy skupiny.
Další studiové album, které bylo natočeno – dostalo název Historical Figures And Ancient Heads. Osobně se domnívám, že patří v jejich diskografii mezi kvalitní počiny….

SNEAKIN´ AROUND – úvodem přichází elektrické blues. Do role zpěváka se zde dostává nový kytarista Joel Scott-Hill. Má jinou barvu hlasu než obrovitý dobrák Bob Hite, ale také odlišnou od zesnulého Ala Wilsona. Velký podíl zde dostává dechová sekce hostujících hráčů, kteří svými dlouhými tóny dokreslují pozadí skladby, stejně jako klavír Ernesta Lanea. Kytarové sólo má svou břitkost a technickou vyzrálost a Scott-Hill jako zpěvák výtečně frázuje přesně podle pravidel daného žánru. Výtečné blues, ale těch dechů je zde přece jenom podle mého gusta víc než dost….

HILL´S STOMP – Joel Scott-Hill se prezentuje ve druhé skladbě nejen jako brilantní kytarista, ale i jako skladatel a jeho divoké kytarové sólo nenechává nikoho na pochybách, že do Canned Heat vstoupil kytarový dravec a tak oba mexičtí zástupci rytmiky – Antonio De La Bareda na baskytaru a Adolfo De La Parra na bicí nástroje zde řádí jako by je pobodal roj sršňů a jejich drsné boogie v instrumentální podobě prostě nemá chybu…..

ROCKIN´ WITH THE KING – na albu nesmí chybět ani drsný rock and roll. Canned Heat si pro tu příležitost vybrali hosta přímo excelentního kalibru – legendární Little Richard za mikrofonem i za klávesami klavíru dokazuje, že vůbec nestárne a že jeho energetický potenciál je pořád na vysoké úrovni. Je zde ovšem i elitní jazzman – saxofonista Clifford Solomon, který vypálí výtečné sólo a celá kapela hraje jako o život, jako kdyby byl rock and v r. 1971 teprve na počátku své historie a těšil se maximálně popularitě. Tohle je prostě uvolnění energie v tom nejbytostnějším slova smyslu až po závěrečné finále…..

I DON´T CARE WHAT YOU TELL ME – do jiného soudku se ovšem sáhne právě v další skladbě. Tuhle skladbu napsal legendární flétnista Charles Lloyd a také ve skladbě hraje výtečné flétnové party, které si prosekají cestu do popředí před ostatní instrumentaci. Staronový výtečný kytarový hráč Henry Vestine si zde zahraje procítěné kytarové sólo. Neplýtvá tóny, ale sází je přesně ve stylovém uchopení se spravné ohýbaným soundem. Je tady ovšem i další host – na hammondky se zde představí hostujícící Kevin Burton…

LONG WAY FROM L.A. – opět tu máme pravděpodobně nejmarkantněji poznávací znak skupiny – boogie. V shuffleovém rytmu se skladba pěkně šine kupředu s mírně upozadněným klavírem. Joel Scott-Hill nabídne další drsně znějící kytarové sólo a nesmím zapomenout pochválit výtečně frázujícího zpěváka, obrovitého Boba Hitea. Lokální patriotismus kapely se zde podle amerického zvyku soustředí na jejich rodné město se všemi klady a zápory….

CHEROKEE DANCE – rockově vyprecizovanější skladba – vycházející ze základního akordu – nám zase pro změnu akcentuje indiánský obřad – legendárních Čerokíjů. Vestine i Scott-Hill se zde vzájemně doplňují v kytarových vstupech a udržují napětí po celou dobu skladby, stejně tak jako zemitá a nekomplikovaná práce rytmiky. Posluchače neomylně evokuje opakující se schéma, která nabývá na intenzitě podání a Bob Hite svým typickým způsobem vstupuje mezi kytarové party.

THAT´S ALL RIGHT – velmi úderné a přesto vláčně příjemné blues. Intepretuje ho opět Joel Scott-Hill. Dobře frázuje a přidává ostří do hlasu a Bob Hite skladbu výtečně koloruje svou foukací harmonikou, která v mezihře dostává i sólovou příležitost. Šlapající rytmické postupy dusají po základech skladby, která je známá v podání i dalších interpretů a skupin. Vděčné téma pro klubové hraní i hodně přes půlnoc, které vytváří tu správnou atmosféru. Bývalý Harvey Mandel (těsně před svým odchodem natočil kytarové party do skladby) a v další mezihře vymoduluje další osobité kytarové sólo se zvláštně znějícími zakulaceně znějícími tóny a máme zde ještě dalšího hosta – klavíristu Raye Bushbauma…

UTAH – závěrečná skladba je opět blues. Syrová elektrická kytara Joela Scotta-Hilla se vám zařezává do uší, stejně jako podivně modulovaný hlas Boba Hitea, zatímco Henry Vestine přidává svoje kytarové přiznávky a Barreda a Parra jako mexická dvojčata dusají v přesném tempu stále dál. Kytarové sólo je rozostřené bzučí nad kapelovým soundem jako roj čmeláků – drsné, ale přesvědčivé – i když bych alespoň zde poskytl více prostor hostujícím hammondkám nebo klavíru. Mezihry po tom přímo volají – tedy alespoň podle mého cítění…. Více jak osmiminutová kompozice by si zasloužila být více proaranžovaná a na těch emocích alespoň trošinku ubrat, i když to koncertně muselo mít velmi silný dopad.

Až na dvě skladby na albu, je vytvořen celý projekt z převzatých záležitostí. Otázka stojí, jestli to byl pronikavý záměr produkčního pohledu, anebo ve skupině chybělo autorské zázemí. Těžko říct – možná je pravda někde uprostřed. Po smrti Ala Wilsona jakoby ve skupině chyběl nějaký silnější autor, který by dával do skladeb výraznější osobnostní otisk.
Canned Heat neztratili energii a nápřah – otázkou ovšem zůstává, jestli tahle formule bude platit na dalších albech a dočkáme se nějakého pronikavějšího autorského projevu, anebo bude kapela prezentovat v různých obměnách to samé dál….
Na pět hvězdiček albu řada věcí chybí, ale myslím že na čtyři dosáhne…