Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 14.12.2020

Ač je mi jméno Osada Vida známo už pár let, až letos jsem se zlomil a pořídil hned dvě alba. Three Seats... si mě získalo už při cvičném rozstřelu. A ježto patří v jejich sbírce mezi silná, vzniklé po příchodu struníka Bartka Beresky, začal bych právě s ním.

Čarodějný akustický proud novice Bartka Beresky s jemným programmingem - The Passion, uvede do společnosti kovově drsného prvého dílu Pictures From Inside, hudebně malující Barvy a poznámky. Nájezdy a vrstvy mocných riffů zvou k Fates Warning a zámořské škole vůbec, Paluczkovy klávesy jsou ale precizně ostrovní. Druhá část řeší téma lidské mysli o nekonečné kapacitě. Nad kovovou struskou mistrně sešívá kytara s klávesami. A tajemná Volba, The Decision po hitové předehře zabředne do těžké metalické bažiny a jistě ovlivněna umem mr. Matheose. A staré Divadlo snů a další zpoza oceánu odhodí širák v dál při bouřce Devotion (Part I) - After Hours, do níž se mr. Barteska v půli ´vláme´ akusticky a smrští sól. Ve druhém dílu, Letícím času, vráží do sebe božsky akustiky a klavír, hammondy, samply a mellotron. Kapelník Lukasz Lisiak s basou a samply vše ovládá aranžérským instinktem. Metalová střela Tension Blossoms ohromí zase subtilní mezihrou po vzoru Areny, Jadis nebo Pendragon... Sedm minut brusky Everyday Ltd. má v moci maniakální Bereska, vše ostatní je ořezáno na kost. Hudební inferno Boiling Point opět vybrousil mistr Lisiak drtící basou i vokálem. Mašinami dodal nádech post-industriální, jako FW právě v éře Disconnected. Baladický nástup Bitterly Disappointed s hammondy a mellotronem končí ale znovu nelidsky studeným klavírem. Normální verzi uzavírá nepochybně vrcholná show - věřte, že za osm minut The Rebirth Of Passion jste svědky vysoké školy progmetalu se silným melodickým akcentem. Podzimski drží střední tempo a na konci se zcela vymkne kontrole... Krása, umocněná i tématem stále se vracejících pocitů, vášní i snění. Nu a komu je málo těch 63 minut, na bonusu z r. 2008 najde basově-klávesovou hříčku In(s) thru mental a melodickou subtilní desetiminutovku .. and don't shut the door.

Polsko je už dávnou progresívní jistotou. Jsou mistry vznešených, velkých melodií i křehké, už zlehka ´severské´ melancholie. To Osada Vida se prezentuje o poznání drsněji a svůj kovový grunt nezapře, hudbu ale poskládali z nejvybranějších přísad. O něco méně mě oslovily ty drsné momenty v závěru a také když srovnám s klasami Satellite, Quidam nebo Collage, pálím silné 4.