Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 02.08.2018

Často si kladu otázku (a určitě nejsem sám), jakým způsobem by se naše populární hudba vyvíjela, kdyby Československo koncem 40. let skončilo na opačné straně "železné opony". Dokázali by se naši nejtalentovanější hudebníci prosadit i v zahraničí? Zařadila by se jména jako Hladík, Varga, Ursiny nebo Stivín k žánrovým ikonám 60. a 70. let? Jsem si samozřejmě vědom těch všudypřítomných "kdyby", ale občas mě prostě takto přemýšlet docela baví.

O tom, že i československé plémě by dokázalo v západním světě populární hudby zapustit kořeny, rozhodně není sporu. Jména jako Ivan Král, Jan Hammer, George Mraz nebo Miroslav Vitouš...co, že je u nás širší veřejnost pořádně nezná? Bohužel, tuhle daň za možnost svobodně rozvíjet své hudební nadání platí zmínění hudebníci dodnes. Někdo více, někdo méně, ale platí. A přitom se často jedná o ikony, jejichž hudba posouvala kupředu celé žánry. Třeba takový Miroslav Vitouš - fanouškům jazzrocku se možná rozbliká v hlavě kontrolka u kapely Weather Report. Už do ní ale Vitouš vstupoval coby respektovaná jazzová persona s několika slušnými zářezy na pažbě.

On to musel být parádní pocit, když za vámi takhle v Chicagu v půlce sedmašedesátého přišel po koncertě do šatny chlápek, jestli byste na pár týdnů nemohli zaskočit na kšeftu za jeho basistu. A že se jmenuje Miles Davis. No a pak už to šlo ráz na ráz. I když si s Davisem Vitouš dlouhodobě hudebně nevyhověl, v jazzové kapele flétnisty Herbieho Manna už dostal prostoru habaděj. A k tomu spousta hostovaček (Chick Corea, Jack DeJohnette, Stan Getz), takže než se rok s rokem sešel, měl Vitouš pověst chlapíka, co zahraje "cokoli s kýmkoli". Navíc si při tom kvantu koncertů a nahrávacích session udělal spoustu známostí, takže když se rozhodl natočit svůj sólový debut Infinite Search, za sidemany si mohl mezi svými kamarády vybírat z toho nejžhavějšího jazzrockového "zboží".

Hned na úvod si pro nás mistr připravil pořádnou kládu. Jedinou převzatou skladbu na desce, původně vcelku stravitelný Freedom Jazz Dance od saxofonisty Eddieho Harrise, přetavil po vzoru nahrávky Davisova kvintetu ve freejazzovou příšeru, jejíž ochočení rozhodně není záležitostí jednoho odpoledne. Při prvních posleších jsem se v té kakofonii, v lecčems podobné Davisově o rok mladší nahrávce Right Off z desky A Tribute to Jack Johnson, totálně ztrácel, pomohl mi ale poslech přístupnějších verzí této skladby (kromě již zmíněného originálu to byla také nahrávka Keitha Emersona z desky Music from Free Creek), díky kterým jsem se do Vitoušovy komplikované, ale hudebně velmi obsažné verze postupně dostal.

Zbytek desky už je o nějaký ten stupínek přístupnější. Kratičká Mountain In The Clouds obsahuje v podstatě jen jediný různě modifikovaný basový riff, pomalejší When Face Gets Pale dává zase prostor konzervativněji pojaté jazzové improvizaci s basou a bicími v hlavní roli. Ani titulní skladba Infinite Search nikam nespěchá, hlubokým basovým tónům v ní sekunduje hlavně elektrické piano. V nejdelší skladbě desky I Will Tell Him On You nástroje opět přitopí pod kotlem. Ze začátku se hraje ve skupinovém pojetí, kdy místy nevíte, jestli sólují všichni nebo nikdo. Poté ale hodně místa dostane saxofon, na desce jinak spíše upozaděná kytara, a parádní sólo vysekne taky elektrické piano. Zpátky ke kontemplativním náladám pak desku přenese její závěr neboli Epilogue. Na pozdějších vydáních pak výraz desky ještě "obohacoval" experimentální jazzový výron Cerečka, jehož absenci bych asi v klidu překousnul.

U sólových desek hráčů na "nesólové" nástroje vždy existuje o nějaký ten ždibec větší nebezpečí, že se obsah zvrhne v předváděčku kapelníkových technických dovedností, než když je šéfem nějaký "melodik", který si sólově často vrzne i jako sideman. Miroslav Vitouš si na svém sólovém debutu samozřejmě nadělil hodně prostoru a jeho basové struktury jsou na albu výrazné konstantně, nikde ale nevyčnívá přes míru a popřává místo i ostatním hráčům. Je to samozřejmě jazz a místy (hlavně první skladba) hodně free, nicméně žánrově už jde naproti titánům jazzrockové fúze Weather Report nebo Mahavishnu Orchestra. A kromě toho jde v populární hudbě o možná nejambicióznější hudební projekt, jakého se do té doby nějaký Čech(oslovák) dopustil. Srovnání by s ním by jistě sneslo zpoza železné opony rámusící Coniunctio, vzešlé ze spojení kapel Blue Effect a Jazz Q. Infinite Search stejný "full house" jako Coniunctiu dát nemůžu - Hladík a spol. šli podle mého v jazzrockovém pionýrství ještě dál. Čtyři kousky si ale jejich o půl roku starší nevlastní bratříček zpoza Atlantiku v mých očích rozhodně zasloužil.