Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.06.2011

Když se mi dostalo do rukou první sólové album bubenického virtuosa Billyho Cobhama, doslova jsem oněměl překvapením. Jeho hru na bicí nástroje v Mahavishnu Orchestra jsem už znal, ale tady na svém vlastním písečku se dokázal vyškrábat téměř na vrchol věže virtuálního gotického chrámu, kam už nemohou ani pokrývači, ale jenom holubi (abych použil nějaké lapidární přirovnání).
Když jsem potom přizval kamarády, abych jim ukázal hru pana bubeníka, ale také instrumentální výkony ostatních elitních hostů, tak oněměli stejně jako já. Někteří z nich hráli na bicí nástroje a měli pocit absolutní marnosti svého počínání, ale jiní naopak dostali takovou transfúzi energie, že začali analyzovat jeho hru, kterou si na páscích různě zpomalovali, aby dešifrovali, jak vlastně jeho hra vypadá rozdrobená na kousíčky.....
Album je všeobecně známo, ale pokud se snad mezi pány progboardisty najde někdo, kdo s ním neměl tu čest, tak tady nabízím malé seznámení...

QUADRANT - úder do činelů a už nás dostihla bouře. Cobhamovy bubny se řítí vpřed neskutečnou rychlostí, když sledujeme jeho práci nohou, už tehdy rozum vypovídá poslušnost. Ale je tady "český Honza" Jan Hammer, který na Moog synthesizer rozjíždí svoje divoké improvizace, stejně jako playbackované elektrické piano Fender-Rhodes. Baskytara Lelanda Sklara se napojuje na divokou jízdu bicích a pak je tu démonický kytarista Tommy Bolin. Jeho hardrockový profil se zde dostává do konfrontace s fusion music a tak máme někdy dost práce díky barevným tónovým kreacím rozlišit, z kterého kanálu hraje Hammer a z kterého Bolin, oba jsou totiž zvukově hodně identičtí. Divoká jízda však záhy končí...

SEARCHING FOR THE RIGHT DOOR - Cobham ve druhé skladbě rozložené na dvě pojmenované části předvede jedno ze svých důmyslných a důkladně zahraných sól. Skutečně na bicí hraje a jemně si pohrává s každým úderem, což doplňuje ráznými údery na výtečné činely Avedis Zildjian. Tato exhibice však trvá jen krátce, možná aby nás navnadil.....
b) SPECTRUM - další skladba je výtečně zaranžovaná a zahraná fusion music s širším zapojením nástrojů a tak vedle výtečně preparovaných bubenických polyrytmů slyšíme vynikající saxofon Joe Farrella, elektrické piano Jana Hammera a kontrabas jedinečného Rona Cartera. Jazzový charakter skladby je udržován v neustálém napětí a dynamických odstínech. Melancholické mezihry spojují opakující se schéma až do rázného závěru...

ANXIETY - další bubenické sólo na plný plyn plné výtečných breaků a paradiddlů, které se vzájemně spojují v jemných odstínech - jednoznačně famózní.
b) TAURIAN MATADOR - energická skladba s masivním úvodem připraví mnoho rytmických proměn, ale základní téma je dobře propracovaný funk, ve kterém se opět předhání sólující Bolin a Hammer, kteří si ve stereu podávají jednotlivé sólové improvizace na dané téma a uprostřed nich řádí Cobham na svoji baterii společně s baskytaristou Sklarem. Hammer ohýbá tóny na analogovém synthesizeru a Bolin se snaží mu odpovídat v podobném duchu. Jiskry skáčou do velké výšky. Tolik energie na tak krátké ploše je prostě něco neskutečného...

STRATUS - elektronické šumění v úvodu další skladby zní jako varovný hadí sykot... potom z astrálního nekonečna přicházejí jakési nezřetelné zvuky v tajemných ozvěnách... zvolna, ale neodkladně se přibližuje Cobhamovo víření na virbly a přechodové bubny a elektronické bublání znázorňuje kolotání vodního zdroje a opět ty ďábelské breaky v rychlostním kole.
Výrazné basy a funková kytara otevírají poslední skladbu. Ústrojně se zde střídají všechny instrumenty, které sjednocují rytmicky přesné a stále kreativní bicí nástroje. Funky rytmické prvky a kytarová kouzla se prolínají s elektrickým pianem.
Strově rychlé opakující se Bolinovo téma se rychle přizpůsobilo jazzrockové preciznosti a jinému druhu cítění než jsou hardrockové riffy. Kytarový tón ohýbá wah wah pedálem, pak ale zásadní akcent otevírá prostor Hammerovu synthesizeru, jehož těkavé kouzlení připomíná útok rozzuřených vos. Dynamika na vysoké úrovni, stejně jako pohrávání si s jednotlivými motivy. Závěrečné finále je ve znamení strojově se opakujícího schématu v němž bicí hrají stálý prim...

TO THE WOMEN IN MY LIFE - klavírní nostalgické téma jakoby bilancovalo něžná pohlaví, která prošla bubeníkovým životem. Příjemné akustické odbočení od pořádné porce expresí...

b) LE LIS - uvolněná skladba jazzové provenience s přítomnými hosty. Příležitost ale dostává zejména Jan Hammer na Moog synthesizer v kreativní improvizaci, hostující Ray Barretto na conga rozkresluje rytmickou složku za asistence lesního rohu Jimmyho Owense...

SNOOPY´S SEARCH - elektronické bzučení roje sršňů a duté zvuky zpozadí znějí skoro přízračně

RED BARON - zvolna, ale neodkladně se přibližuje Cobhamovo víření na virbly a přechodové bubny a elektronické bublání znázorňuje kolotání vodního zdroje a opět ty ďábelské breaky v rychlostním kole.
Výrazné basy a funková kytara otevírají poslední skladbu. Tak trochu téma jako od Herbieho Hancocka... Ústrojně se zde střídají všechny instrumenty, které sjednocují rytmicky přesné a stále kreativní bicí nástroje. Funky rytmické prvky a kytarová kouzla se prolínají s elektrickým pianem.
Strově rychlé opakující se Bolinovo téma se rychle přizpůsobilo jazzrockové preciznosti a jinému druhu cítění než jsou hardrockové riffy. Kytarový tón ohýbá wah wah pedálem, pak ale zásadní akcent otevírá prostor Hammerovu synthesizeru, jehož těkavé kouzlení připomíná útok rozzuřených vos. Dynamika na vysoké úrovni, stejně jako pohrávání si s jednotlivými motivy. Závěrečné finále je ve znamení strojově se opakujícího schématu v němž bicí hrají stálý prim...

Cobhamovo komplexní a nesmírně citlivé a technicky precizní bubnování zaujalo i francouzského avantgardního skladatele Pierra Bouleze, který ho požádal, aby mu nahrál rytmické party do jeho náročných kompozic. Cobhama také můžete slyšet na druhé straně jako méně nápadného hudebního doprovazeče i u nás ve francouzské kriminální komedii Policajt nebo rošťák (1978), kde hraje na bicí nástroje vedle dalších es moderního jazzu (tentokrát akusticky) Rona Cartera (kontrabas), Larryho Coryella (kytara), Huberta Lawse (flétna), Cheta Bakera (trubka). Nejsem bubeník, ale myslím, že každý kdo chtěl na bicí něco dokázat, se musel o tohohle velikána alespoň trochu otřít, ať už hrál jazzrock, artrock nebo heavy metal. Ostatně jeho bubenické party jsou i studijním tématem pro posluchače konzervatoří, absolventy hry na bicí nástroje a percussion....
Jednoznačně pět hvězdiček! Potvrdila to i cena Grammy.