Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.06.2016

S kapelou Journey jsem přišel do styku vcelku pozdě, bylo to až v Augeriho éře, alby Generations a posléze s předchozím (silně baladickým) Arrival, de facto comebackem kapely bez Steva Perryho. Augeriho hlas mne ale přitahoval a od svého velikána se zas až tolik nelišil a hudebně, hudebně to byla a je ta pravá pochoutka. Do kapely na chvíli naskočil Jeff Scot Soto, aby pánové zjistili že tudy cesta nepovede (i dle mého se jeho projev, sic můj velice oblíbený, do kapely prostě nehodí) a po vyhlášeném konkurzu se k mikrofonu staví filipinec Arnel Pineda (z kapely hrající Journeyovské cover verze) , dalo by se říci, hlasově o hodně mladší Perryho bráška. Jeho projev se setkal s kladnou odezvou u fanoušků a tři roky po prvním společném albu Revelation nám tato skvadra dává ochutnat z jeho nástupce.
Jen ještě zmíním, že po prvním období náležícím do sedmé dekády, kapela žala své největší úspěchy z kraje osdesátých let a vlastně psala dějiny rockové hudby, především za oceánem. Obrovská prodejní čísla a hity přecpaná alba, styl co byl v oné době maximálně cool, početné singly a vyprodaná turné, učinili z Journey akvizici obrovského významu. Mám rád jejich tvorbu, ale občas mi vadí dobové zvukové ošetření a tak jsem velmi kvitoval, že k minulému albu, byl přibalen bonusový disk s největšími hity kapely. Znovu nahraný materiál a Pinedou přezpívaný, mi prostě sedí, zde nemůžu na zvukovou stránku říci ani slovo a i když mnozí namítnou že Arnel prostě není Steve, mají určitě pravdu (část charismatu v novém vokálu prostě chybí) ale i tak myslím že lépe pánové vybrat prostě nemohli.

Zahajovací City of Hope- mi přijde krapet chladná, riff se sic obtáčí kolem nás, chybí mi zde ale více elektrizující energie a refrén v úvodu alba má slabý útočně hypnotizující účinek.
Vše ale velice rychle napravuje má oblíbená Edge of the Moment- pozitivní skrz na skrz, nasáklá melodickým nábojem stojicím na perlive kytarové melodii, Castronovův bohatý bubenický styl, silně nad věcí stojící Pineda a Schonova nápaditost si podávají ruce s dlouholetou nabitou zkušeností.
Klavírní cvrkot a Perryho stín na startovní čáře třetí Chain of Love- přeruší znenadání znějící, neobvykle tvrdý kytarový lauf a sabbatovské bicí skladbu posouvají pomalu dál, v refrénu se vše pročišťuje a symfonický charakter se písní nese dál.
Kapela má v zásobě tuny baladických motivů, tento sladkobolný v písni Tantra mě zrovna příliš neuchvacuje.
Znovu se rozehřívám při Anything Is Possible- skladba stojí na Schonově kytarové exhibici, písní se proplétající a klavírní doplňkové melodii, značné množství sól plus dlouhatánské v závěru jsou tím pravým kořením stylu Journey.
Tajemný úvod a lahodný kytarový nástup šesté Resonate- ve které Pineda pěje snad ještě lépe než jeho předchůdci a Neal je ve svých šestistrunných nápadech, melodických motivech a celkovém nástrojovém nazvučení o pořádný kus před ostatní kytarovou elitou. Tohle je pomník celemu stylu A.O.R.
She's a Mystery- zvuk slide guitar ve spojitosti s rumba koulemi a jemným country závanem, dáva vzniknout zajímavé, jímavě svobodomyslné kompozici.
Osmou Human Feel- můžu, Castronovův techno styl namontovaný na Cainovy klávesy, Pineda v první lajně, kytara se probouzí pomalu, vlastně až s refrénem, o to stále intenzivněji a dlouhý závěr je plně v její réžii.
Ritual- melodie a zase melodie, deska je jimi doslova přecpaná, tady sojí vedle Jonathanových klapek a že jim to spolu sluší, tempo je závratné, Deen to tam sází s patřičnou razancí a posluchač se dobře zabává.
Pomalejší na klasických kytarách a solidních nápadech věčně sólujícího Neala, je postavena úchvatná To Whom It May Concern.
A po pohodovce Someone, deska končí instrumentální Venus.

U mne nejucelenější kolekce kapely, (skoro) prosta sladkobolu (jež mi na osmdesátkové produkci kapely, či albu Trial by Fire (tady rozhodně) občas vadí) a pro jakékoliv vycpávky zde není místo. Kapela co drží latici stále v hodně vysokých patrech.