Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 12.06.2011

Čtvrté řadové album Dire Straits - Love Over Gold se objevilo na podzim 1982 a hned od prvopočátku zaujalo první pozici v britském žebříčku, kde se udrželo celý měsíc.... Předešlá tři alba kapely jsem slyšel u kamarádů a docela mě zaujala. Když se mi ale dostalo do rukou toto album, opravdu mě ohromilo. S ohledem na předcházející a další produkci kapely si troufnu soudit, že tento projekt byl umělecky na nejvyšší úrovni, třebaže počtem prodejů se stalo nejúspěšnější jejich Brothers In Arms (1985). Přišlo mi ale komerčnější a prokalkulovanější a v mých očích album Love Over Gold nepřekonalo....

TELEGRAPH ROAD - úvodem zazní tajemné až kosmické zvuky z neznámého prostoru a tu pojednou klavírní akordy společně s akustickou kytarou rozehrají volné téma a následně tikající bicí nástroje a tajemné percussion zvolna ovládnou prostor. Hlas Knopflera se přihlásí napůl vypravěčským a napůl zpívaným způsobem. Cítíme zde inspiraci zvenčí – zejména Boba Dylana a pak se odvíjí základní schéma melodické skladby. Klavírní akordy podpírané harmonií varhan a přesná rytmika. Nadevším ovšem sound melodické elektrické kytary bez zkreslení v zajímavých melodických výšivkách. Smysl pro kompoziční stavbu zde nelze popřít. Má architekturu základní kostry celé skladby, pevné základy, ale i v ostatním prostoru je silná a vedle výrazné melodiky, zde máme krásné harmonie, které lahodí uchu. Dynamické proporce jsou ve výtečných poměrech. Je zde prostor pro snění, ale i pro dramatický podtón. Knopfler není zpěvák, je to vypravěč a třebaže nás dělí jazyková bariéra, dá se vycítit obsažnost a vnitřní naléhavost textové výpovědi. Jako kytarista má úžasný výrazový a technický potenciál. Navíc nehraje trsátkem, ale prstovou technikou. Jeho úžasný muzikantský nápřah mu umožňuje pohrávat si s kytarovými party jako s kuličkami, vtáhnout nás do tématu a také nás v něm ukotvit. Možná bych mohl připomenout, že coververzi téhle skladby vytvořili v r. 1987 brněnští Poutníci, tehdy ještě s Robertem Křesťanem, hrající moderní bluegrass. Udělat z melodického rocku bluegrass mě přišlo dost odvážné, ale kupodivu to neznělo nějak špatně…. Nosný a zajímavý hudební počin na tomto albu!


PRIVATE INVESTIGATION – úvod opět obstaral synteticky implantovaný sound, ale vzápětí se přihlásí téměř tajemné melodie, v níž má prim akustická kytara, v níž cítíme tak trochu prvky španělské hudby a z pozadí klavírní téma přináší i elektrickou kytaru a elektronická clona dodává napětí. Tenhle hudební vklad by mohl být klidně soundtrackem k nějakému filmu s hlubším a závažnějším tématem… Baskytarově opakující se tón a tikající bicí vnesou do skladby další napětí. Vibrafon přidá dalí motiv a přiostřená elektrická kytara úderně vstoupí do tajemné atmosféry a zase zmizí. Skladba má skutečně zvláštní rozměr a dynamické rozpětí v ní je přímo ukázkové…


INDUSTRIAL DISEASE – ve třetí skladbě konečně dochází k očekávanému oživení. Rychlý rytmus šlapající rytmiky a přesně pulzující melodické téma. Má ryze rockový charakter. Harmonické té ma drží Clarkovy varhany, Illsleyho baskytara nehraje žádné obtížné figury a Withersovy bicí dusají podle stručného, ale přehledného modelu. Propojuje se zde rock and roll v tanečním retro stylu, který ještě navíc prkreslují klavírní akordy. Knopflerova kytara má přiškrcený zvuk a hraje hlavně doprovody. V závěru si pohrává s jednotlivými tóny pronikajícími skrze šumění elektronickou zvukovou stěnu…

LOVE OVER GOLD – další skladba alba přináší opět zklidnění. Nostalgii a jakýsi typ melancholie s bolestně znějícím hlasem. Aklordické proměny akustické kytary a zvuková kouzla elektrické kytary se spojují s klavírními postupy. Posmutnělá balada, která vás ale neuspí, protože přinášéí harmonické zvraty a hudební napětí. Propojení „akustična“ s „električnem“ je zde na vysoké úrovni interpretační i výrazové. Knopler sice nestudoval španělského klasika Andrése Segoviu, ani nenapodobuje Paco de Lucíu nebo Narcisse Yepese, ale cítím, že tu a tam mu něco z jejich hudby a podání uvízlo za nehty. To ale není výtka, ale spíš poklona.

IT NEVER RAINS – závěrečná skladba alba je otevřena krásným subtilnim varhanním tématem, ale poté už tepající rytmika a jemná kytarová přediva rozjíždějí melodii. Knopfler má schopnost vytvářet komplexní melodie s melancholickým nábojem a tato skladba není výjimkou. Interpretační vklad nám sice pořád připomíná Boba Dylana, občas i J. J. Calea a snad i různá claptonovská mezidobí, ale hudební sevřenost má direstraitsovské proporce a už se v nich neztratíme. Skladba graduje a její střední tempo akcentuje stále důrazněji opakující se schéma. Unisona kytary, baskytary a varhanní motiv se výtečně spojují s barevnými kytarovými ornamenty kytarových playbacků, ale i doprovodů s patřičnou rockovou naléhavostí. Výtečný instrumentální závěr, který dává příležitost celé kapele dokonale vykrýt prostor…

Album mně osobně zní jako nejpropracovanější a skladatelsky nejzajímavější počin. Možná není přímočaře kytarové, jako první alba a také nemá tak jednoznačně hitovou skladbu. To mi ale nevadí, ba naopak to považuji spíše za výhodu. V českém prostředí byli Dire Straits poměrně hodně oblíbení (dokonce u nás získali i žoviální přezdívku „Díraví strejci“), ale v sedmdesátých a osmdesátých letech jsme marně vyhlíželi jejich příjezd. Přes jejich světový věhlas Pragokoncert raději ignoroval jejich existenci a pozval raději Drupiho a Ricchi e poveri, a tak se koncem osmdesátých let muselo jet na Dire Straits až do Budapešti.
Co se týče kvality zvuku natočeného záznamu, myslím, že teprve zde vynikly i jemné dynamické odstíny v tom nejlepším světle, což na předešlých albech nebylo tak zřejmé a do skladeb vstoupil propracovanější aspekt, jak po stránce instrumentální, tak i aranžérské. Dávám tedy plný počet hvězdiček!