Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 29.04.2016

Před léty mě neminula vlna heavy, power a speed metalu, a došlo také na finské klasiky Stratovarius, od kterých se mi do sbírky kromě Episode dostalo i tohle album (jinak vlastně žádná další neznám).

Úvod Hunting High and Low rozvíří ve vaší mysli i těle hned ten potřebný powermetalový záchvěv, který je potřeba - tuny melodických kytar a kláves, rychlopalné bicí a vládnoucí Timo Kotipelto jsou skutečně začátkem ve velkém stylu. Je tady pomalu se uvolňující energie, samozřejmě stadionově působící refrény a zpěvné sólo ve druhé půli. Určitě kus, na který mohou být pánové hrdí. Svazky ultrarychlých kytar s klávesovým podkresem, dobře čitelnou basou - precizní vyšívající bicí Jörga Michaela, to je druhá, typická speedovka Millennium, je to typický žánrový model známý od všech těch Gamma Ray apod. - kdysi jsem podobné věci vzýval, dnes už na to musím mít rozpoložení a náladu. Mother Gaia je po zásluze jednou z nejpůsobivějších balad, které jsem slyšel. Tlumené, pochmurné tóny kláves a naléhavý Kotipelto od počátku dávají vědět, že půjde o vážnou záležitost. Rytmika se zapojí decentně, skladba má ale krásnou dějovost až soundtrackově osudového vyznění. Hlavně pan zpěvák tady předvádí až do konce opravdu famózní výkon. Po až queenovsky dramatické eskapádě pak doplouvá do konce opět v klidném duchu... nádhera. Phoenix je dalším speedovým modelem - rázné riffy a melodie nesoucí Kotipeltův hlas, zrychlení na povel a energeticky hutný refrén, kde je všechno propočítáno na sekundu. Pak si chlapci pohrávají s propletenými zasekávanými kytarami, klávesy dodávají temné atmosféry, je tu klasické zdvojené speedové sólo. Glory of the World má podobný průběh a výstavbu - rychle upalující kytarový běh Tima Tolkkiho, mělodický a přímočarý riff s klávesovou "vatou", Kotipelto se tu pouští hlasově výš a celé je to přece jen vypjatější a melodičtější. A Million Light Years Away má mocný nástup opět až soundtrackového ražení, který mě smetl hned na první poslech. Klávesové stěny, pak jemně aranžované akustické kytary s basou, rytmika opět celou parádu přitvrdí až do parádního vyvrcholení. Více role tu mají Johanssonovy klávesy, kytary jsou vkusně naskládány pod ně, ale krásně si s tím pohráli a výsledek se mi více než zamlouvá... Freedom je opět houpačkou speedového ražení - kupa navršených melodických kytar a kláves a bicí mašinérie. Kotipeltovy hlasové eskapády a naléhavý refrén - musím říct, že tuhle skladbu jsem nijak nemusel už před léty a dnes se můj názor nezměnil - spíše naopak. Už jsou tu ale osudové kytarově-klávesové stěny s odměřenými údery bicích, je tu skvost Infinity. Umírněné sloky s využitím i akustických kytar se prostřídává s dramatickou metalovou fází a vzniká tak znovu krásně dramatický temný příběh, vrcholící všemocným refrénem, který pánové v průběhu více než devíti minut různě obměňují a stupňují. Palec nahoru! Krásný je ovšem i závěr v podobě akustické Celestial Dream na pozadí jemné klávesové linky. Kotipelto je působivý i v téhle neagresívní poloze. Jiní Stratovarius - křehcí, vážní, umírnění, jasný protipól úvodní skladby. Krásný závěr!

Když jsem si desku tehdy pořídil, točil jsem ji snad denně a patřila k mým nejoblíbenějším. Věci klasického speedového ražení jako Millennium, Phoenix, zčásti Glory of the World a Freedom už u mě dnes nemají takové kouzlo jako před 15 lety. Úvodní šleha, Mother Gaia, A Million Light..., Infinity a závěrečná skladba jsou ale stále bezchybné. Za čtyři.