Deadmonkey - @ 19.06.2011 | #

Nejsem žádným velkým fanouškem jazzu, a dokonce ani jazzrocku. Nic proti němu nemám, ale mám dojem, že si jej můžu nechat na později. Když se však čas od času do jazzových vod vydám, nestačím se divit. Milese Davise a Bitches Brew jsem znal dlouho, ale ještě lépe jsem se s ním seznámil po koncertě českého jazzového uskupení Robert Balzar Trio, na kterém jsem si koupil CD Seven Steps to Heaven. Docela mě zaujalo a pátral jsem dál. A díky tomu jsem narazil na Kind of Blue.

Je to jedno z těch alb, které svou uhrančivostí rozpustí i ledovec. Už od prvních tónů skladby So What cítíte, jak vámi prostupuje zvláštní melancholický pocit, který umí zprostředkovat jen černí jazzmani. Zajímavé je také to, že je jaksi nejazzové. Je zde patrný výraznější řád, než u jiných jazzových nahrávek, čímž se z Kind of Blue stává ideální cd pro zasvěcení jazzového laika, navyklého na riffy elektrických kytar a jednodušší kompoziční struktury.

Doporučil bych to každému, kdo má rád kvalitní hudbu. Klasika se snaží život pochopit, rock změnit a jazz jej popisuje takový, jaký je.

Filozof @ 20.06.2011 11:09:55 | #
Vícekrát jsem četl, že toto album je vhodné jako úvod - pro svoji snadnou přístupnost a že se musí líbit všem! Proto je to také takový hit.

Po koupi CD remastrované edice se super-hyper-dokonalo-zvukem jsem nažhavil své lampo-stroje a čekal, co bude.
Nic moc. Napoprvé mne to nijak nevzalo - klasická jazzová lehčí nuda. I po 20tém poslechu konstatuji, že na tom neslyším nic úchvatného (snad kromě toho zvuku).
Slova z obalu CD, že "... po poslechu tohoto CD už pro Vás život nebude nikdy jako dřív..." apod. se u mne nějak minula.
Holt KJJ. A tak to má být.