Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 24.12.2018

Z obalu desky se příjemně usmívající Miles Davis měl počátkem roku 1967 určitě mnoho důvodů být spokojený. Po přechodném období na počátku šedesátých let se mu v letech 1963-1964 opět podařilo sestavit funkční kapelu, která se čím dál lépe sehrávala. Jejím členům navíc vůbec nebylo proti mysli porušovat zavedená hudební pravidla a hledat pro svá (stále ovšem striktně jazzová) vyjádření nová východiska. Jenže ač se z tohoto hlediska zdálo být vše v pořádku a na výši, prodeje desek a obliba žánru vůbec neustále klesaly i díky "přivandrovalé" beatové a rhythm and bluesové vlně.

Nová deska Davise a jeho kvintetu Miles Smiles, kterou vydavatelství Columbia pustilo do oběhu v únoru roku 1967, si na svém jazzovém písečku počíná ještě o něco rozmarněji než její dva předchůdci. Přibylo hraní si s tempy a rytmy a jednotliví protagonisté si v rozvolněných mantinelech místy troufají pořádně přitopit pod kotlem. Materiál pro album z poloviny obstaral saxofonista Wayne Shorter, jednou skladbou přispěl Davis sám a pro závěrečné dva kousky kapela sáhla (tentokrát už naposledy) k jazzové "konkurenci".

Jedničkou na desce je pro mě nejdelší skladba Footprints ze Shorterovy autorské dílny. Obecně mám v klasickém jazzu raději, když se skladba může opřít o delší a výraznější motiv, než když se nebohý tonoucí posluchač musí chytat krátkých a nepevných melodických stébel. Footprints v tomto směru nabízí velmi silnou a zapamatovatelnou linku, okolo které se za různých rytmických obměn obtáčí výstupy jednotlivých nástrojů. Rád mám i Davisovu pomalu plynoucí věc Circles, více než díky jednotlivým nástrojům ale spíš kvůli té zasněné atmosféře. Z převzatých kompozic (které se mimochodem vyznačují velmi podobnou strukturou) u mě spíše než Gingerbread Boy Jimmyho Heatha má silnější pozici Harrisův Freedom Jazz Dance, ale i ten si dokážu více vychutnat spíše v podání jiných interpretů. Skladby Dolores a Orbits pak pro mě jsou posluchačsky ještě o něco méně zajímavé - příliš mě nebaví jejich melodické motivy.

Album Miles Smiles patří v části Mistrovy diskografie, se kterou jsem se prozatím stihl více seznámit (tzn. období cca 1963-1976), mezi mé méně oblíbené nahrávky. Je to tentokrát hodně pocitová záležitost a nic konkrétního těm skladbám vytknout nemůžu, proto mé tři hvězdičky berte jen tak orientačně. Pokud jste našli zálibu v jiných deskách druhého Davisova kvintetu, může vás tato bavit úplně stejně.