luk63 - @ 28.02.2012 | #

Pro svůj druhý albový počin od drogami vynucené několikaleté kariérní pauzy si jazzový velikán Miles Davis vybral formát živého 2LP. Oproti předchozí desce ´The Man With The Horn´ se sestava téměř nezměnila. Chybí neposlušný kytarista Barry Finnerty, kterého nespokojený mistr několikrát vyhodil ze zkoušky a pro koncertní natáčení pozval radši Mika Sterna. Ten na předchozí desce nahrál výborný part s omračujícím sólem v úvodní ´Fat Time´ a i kvůli němu mám tento živák hodně rád. K celkem nevýznamné změně došlo ještě u perkusí (nově Mino Cinelu za Sammyho Figueroa).

´Jean-Pierre´ je desetiminutová kompozice s výrazným motivem (trubka a později saxofon), v níž Mike Stern občas spřádá sólové linky, které už použil na předchozím albu. Ale spíš jen v náznacích - nedotahuje je do takové bouřlivé naléhavosti, jako v Tučných dobách. Na konci druhé ze čtyř stran dvojalba se kapela k motivu ´Jean-Pierre´ na chvíli vrací.

´Back Seat Betty´ známe z Muže s trubkou. Výborně svou zpočátku klidnější, ale pak gradující náladou zapadá mezi ostatní skladby. Je postavená na nápadité rytmice a nad ní se k jazzovým výšinám vypínající trubce. Billa Evance neslyším...

Ve čtvrthodinové ´Fast Track´ dostane hodně prostoru kytarista, který se zde přibližuje výbornému výkonu z Fat Time a dokazuje, že si jej Davis vybral právem. Kapelník se ve svých exhibicích nenechává mladým spoluhráčem nijak zahanbit - je to skladba, ze které do popředí vystupují tito dva muzikanti. Rytmika spolehlivě šlape, saxofóna opět nět.

´My Man's Gone Now´ Davis natočil poprvé už v roce 1958 pro gerschwinovské album Porgy and Bess. Zde z taneční jazzůvky udělal rozsáhlou suitu, jejíž klidnou atmosféru několikrát rozvíří některý ze sólových výstupů (tentokrát včetně Evansova). Příjemné jsou návraty k melodii Gerschwinovy písně.

´KIX´ je založená na houpavém rytmu baskytary, který dává prostor bicím z něho občas odběhnout a jaksi realizovat se. Nad tím se (jak v instrumentálním džezu také jinak) nechávají postupně slyšet všechny sólové nástroje. Možná už tato věc nedosahuje síly těch předchozích, kvalitu alba ale v mých uších nesnižuje.

Tato deska je podle mého soudu poslední z těch top Milesových. Následující tvorba, i přes některé zajímavé experimenty, svědčí spíše o postupném úpadku černého génia jazzové trubky nevědoucího již kudy kam se dále ubírat.

Petr Gratias @ 28.02.2012 21:00:27 | #
Zdravím Luka63...
zajímavá a citlivá recenze.
Miles Davis je pro mě ikona moderního jazzu a velmi si ho vážím....
Pokud o tom nevíš, vyšla obsáhlá monografie o Milesu Davisovi, která pojednává o jeho kariéře, vzestupech, vrcholech, pádech a comebacích,
Není levná - stojí skoro 500 Kč, ale myslím, že čtenář je odměněn řadou zajímavých informací a pohledů do myšlení tohohle hudebního vizionáře.
Album We Want Miles (přiznám se) jsem neslyšel, ale kritika ho hodnotí po některých předešlých opusech velmi dobře, i když In A Silent Way, Bitchess Brew, Tribute To Jack Johnson nedosahuje.... ale tohle hodnocení je velmi ošidné, protože Miles prošel řadou různých období a proměn a jednoznačné hodnocení ani není možné...
Napadá mě srovnání - od Johna Mayalla odcházející hráči nastartovali svoje kariéry, totéž platí i o Franku Zappovi a také o Milesovi Davisovi....
Pamatuji si repliku: když byl Miles pozván při příležitosti ocenění nejvýznamnějších Američánů do Bílého domu a po slavnostní ceremonii se konal banket, tak se k charismatickému trumpetistovi přitočila nějaká snobská dáma a ptala se ho, čím si vysloužil svou pozvánku do Bílého domu.
Miles odpověděl:
Asi pětkrát nebo šestkrát jsem změnil pravidla hudby, a co jste udělala Vy, madam?
Byla to společenská ťafka a přitom zůstal noblesní... no málo platné, ve Francii byl dekorován jako Rytíř čestné legie a to se hned tak někomu nerozdává.....
Miles Davis Forever!
Zdravím, Luku63...