luk63 - @ 28.02.2012 | #

Pro svůj druhý albový počin od drogami vynucené několikaleté kariérní pauzy si jazzový velikán Miles Davis vybral formát živého 2LP. Oproti předchozí desce ´The Man With The Horn´ se sestava téměř nezměnila. Chybí neposlušný kytarista Barry Finnerty, kterého nespokojený mistr několikrát vyhodil ze zkoušky a pro koncertní natáčení pozval radši Mika Sterna. Ten na předchozí desce nahrál výborný part s omračujícím sólem v úvodní ´Fat Time´ a i kvůli němu mám tento živák hodně rád. K celkem nevýznamné změně došlo ještě u perkusí (nově Mino Cinelu za Sammyho Figueroa).

´Jean-Pierre´ je desetiminutová kompozice s výrazným motivem (trubka a později saxofon), v níž Mike Stern občas spřádá sólové linky, které už použil na předchozím albu. Ale spíš jen v náznacích - nedotahuje je do takové bouřlivé naléhavosti, jako v Tučných dobách. Na konci druhé ze čtyř stran dvojalba se kapela k motivu ´Jean-Pierre´ na chvíli vrací.

´Back Seat Betty´ známe z Muže s trubkou. Výborně svou zpočátku klidnější, ale pak gradující náladou zapadá mezi ostatní skladby. Je postavená na nápadité rytmice a nad ní se k jazzovým výšinám vypínající trubce. Billa Evance neslyším...

Ve čtvrthodinové ´Fast Track´ dostane hodně prostoru kytarista, který se zde přibližuje výbornému výkonu z Fat Time a dokazuje, že si jej Davis vybral právem. Kapelník se ve svých exhibicích nenechává mladým spoluhráčem nijak zahanbit - je to skladba, ze které do popředí vystupují tito dva muzikanti. Rytmika spolehlivě šlape, saxofóna opět nět.

´My Man's Gone Now´ Davis natočil poprvé už v roce 1958 pro gerschwinovské album Porgy and Bess. Zde z taneční jazzůvky udělal rozsáhlou suitu, jejíž klidnou atmosféru několikrát rozvíří některý ze sólových výstupů (tentokrát včetně Evansova). Příjemné jsou návraty k melodii Gerschwinovy písně.

´KIX´ je založená na houpavém rytmu baskytary, který dává prostor bicím z něho občas odběhnout a jaksi realizovat se. Nad tím se (jak v instrumentálním džezu také jinak) nechávají postupně slyšet všechny sólové nástroje. Možná už tato věc nedosahuje síly těch předchozích, kvalitu alba ale v mých uších nesnižuje.

Tato deska je podle mého soudu poslední z těch top Milesových. Následující tvorba, i přes některé zajímavé experimenty, svědčí spíše o postupném úpadku černého génia jazzové trubky nevědoucího již kudy kam se dále ubírat.

luk63 @ 28.02.2012 21:54:40 | #
Ahoj Petře! Děkuju za tvou rakci. Jestli myslíš knihu MILES - autobiografii, kterou Milesovi pomohl sepsat Quincy Troupe, tak tu jsem koupil někdy v roce 2006 v plzeňském antikvariátu za polovic tebou uváděné sumy. K hudbě pana trumpetisty mohu uvést, že z jeho tvorby také zdaleka neznám vše. Bitchews a Jacka Johnsna mám a neupírám jim připisované zásluhy o rozvoj (a snad i zrod) fusion music, kterou mám hodně rád (zaoceánskou, ostrovní i kontinentální a tuzemskou). Ale trochu problém mám s tím, že jsou to alba na můj vkus zvukově přeplácaná, Davisovu hudbu mám radši v ´čistší´ podobě - např. LP Round About Midnight, Kind Of Blue, Miles Smiles nebo právě Man With The Horn a We Want Miles. Je to i o těch mistrovo proměnách, a jak píšeš, posouzení jednotlivých alb je ošidné...