Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 28.06.2011

S Bonnie Raittovou jsem se seznámil poměrně pozdě. Poprvé jsem ji uviděl v televizním pořadu Austin City Limits a její tvorba mi připadala hodně orientovaná na country, které není moje parketa. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle pořadu vystupoval i Neil Young a Stevie Ray Vaughan, bylo mi jasné, že to nebude klasická „kotlíková“ kultura, ale že na této texaské scéně budou otevřeni nejenom blues, ale i rock and rollu a boogie. A nemýlil jsem se. Je pravda, že její starší produkce má hodně countryový charakter, ale postupem času a vlivem dalších prvků se začala její hudba propojovat i s jinými žánry. Nebyla to žádná syrová interpretka ve stylu Janis Joplinové, nebo Maggie Bellové, ale její zpívání mi připomnělo americké písničkářky jako Carly Simonovou nebo Carole Kingovou a tyhle dámy já mohu poslouchat, třebaže patří do širokého proudu americké pop-music, ale kořeněné rockem, soulem, blues a jazzem a tak jsme s Bonnie Raittovou „navázali“ kontakt. Zaujalo mě její album Sweet Forgiveness, producentem alba byl známý Paul A. Rothchild – spolutvůrce hudební slávy legendárních Doors, ale i Butterfield Blues Band – její kapela se mi zdála hudebně vyzrálá a stylově přístupná (pro mne žádná známá jména) a navíc jsem mezi hostujícími jmény objevil některé hráče Little Feat a album dnes patří do mé sbírky…

ABOUT TO MAKE ME LEAVE HOME – ohýbané tóny slide-kytary v bluesovém duchu otvírají první skladbu. Tepající bicí nástroje a šlapající basové tóny prokresluje kovový zvuk clavinetu a Bonnie Raittová se ujímá zpěvu. Má mírně zastřený a přiostřený hlas, ale na druhé straně nepotlačuje její ženskost a důležitou roli hrají i sborové zpěvy z pozadí přesně americkém pojetí. V mezihře nejsme svědky nějakého drsného nástupu, ale spíš prokreslování harmonie tónovými modulacemi kytary, slide-kytary, clavinetu a elektrického piana. Pro někoho klasický americký pop, ale já bych řekl že je to jeden z derivátů moderního blues.

RUNAWAY – šlapající skladba od prvního tónu má ambici stát se hitem, což potvrdí i zpěvná linka refrénu a shuffleový doprovod. Skladba se také hitem stala a vynesla Raittovou do americké hitparády a otevřela jí cestu k širšímu posluchačskému spektru napříč Unií. V mezihře nás příjemně překvapí dobře pojaté sólo na foukací harmoniku a Raittová jako zpěvačka také nezklame a výtečně frázuje za sborového doprovodu. Rytmické proměny skladbu na pár okamžiků odvedou od příjemně plujícího rytmu. Skladba se dočkala i české verze (přiznám se ale bez mučení, že se mi nevybaví její název a ani jméno interpretky)

TWO LIVES – baladická skladba v mírně melancholickém tónu. Nástroje zde v úvodní části spíš tikají, než hrají a prostor je popřán nejenom sólovému zpěvu, ale i sborovým hlasům, kterým z pozadí sekunduje klouzající kytara ve velmi subtilní podobě. Není to ryzí country, ani rockové téma, ale spíš náladotvorná píseň pozdního odpoledne. Více vzruchu do ní přináší elektrická kytara občasným výjezdem, který vnáší do písně více životní mízy…

LOUISE – hezky rozbrnkané kytarové intro na akustické kytary uvádí další skladbu v baladickém tónu s milostným textem. Raittová není mimořádná zpěvačka, mimořádného hlasu, spíš zpívající hudebnice, která se drží klasických amerických tradic, doprovázet se při zpěvu na kytaru, anebo naopak při hře na kytaru se doprovodit vlastním zpíváním a o to tu jde myslím zásadně. Akustické kytary prokreslují celou píseň a dodávají konejšivý poklid.

GAMBLIN´ MAN – teď se ovšem přitvrdilo. Výrazně rockové zářezy a syrově drsnější pojetí kytar, včetně klouzající slide-kytary doprovázejí důraznější bicí nástroje a zemitá baskytara. Raittová a Will McFarlane se vzájemně o sebe hráčsky otírají a dělají to hodně dobře. Téma hazardu, heren a gamblerů je zde hudební pojednáno v drsnější uchopení, což ostatně dost koresponduje s podobným životním stylem věčně na hraně a jednou jsi dole jednou nahoře…

SWEET FORGIVENESS – důrazné basy, krátké tónové variace na varhany a dusavý rytmus bicích nástrojů rozbíhají další skladbu. Raittová opět výtečně frázuje a hudební doprovod se umírněně připojuje k jejímu hlasu. Svižné klávesy – varhany, clavinet a klavír se prolínají s elektrickou kytarou až k samotnému závěru, kde vokální sbory najednou získají téměř soulovou podobu včetně interpretace Raittové

MY OPENING FAREWELL – další skladba pochází z dílny známého amerického písničkáře Jacksona Browneho. Raittová a její kapela vytvořila vlastní coververzi. Prolínání příjemných harmonií s nástrojovým parkem je na velmi slušné úrovni. Závěrečné téma dlouhých varhanních tónů a klavírních akordických výměn má svoji sílu. Člověk si najednou uvědomí, že i v prosté písničce, která je správně zaranžovaná, zahraná a zazpívaná s přesvědčivým výrazem může být velká síla a emocionální vzepětí, aniž bychom měli co do činění s nějakými superprogresivními hudebními výboji…

THREE TIME LOSER – šlapavé blues s klouzavými tóny slide-kytary a mrštnými klavírními akordy rozbíhá další skladbu v důsledném zemitém rytmu a důraznými akcenty. Slide-kytara zpívá a její mňoukavé tóny se výtečně nesou prostorem, není jim však popřán větší prostor jako třeba u raných Allman Brothers Band nebo syrovějších Juicy Lucy. Tohle si Bonnie Raittová schovávala na koncertní show, kde také výrazněji protahovala stopáže jednotlivých skladeb….

TAKIN´ MY TIME – klavírní úvod nám přináší další skladbu spíš v pomalejším duchu. Raittová při zpěvu občas používá fistulí, ale dělá to dobře a klavírní doprovody, kterým sekundují varhany a kytarové ornamenty zde slaví příjemné žně. Sólo na slide-kytaru je opět úsporně krátké a ostatní hudební doprovod poskytuje spolehlivý background k jejímu zpěvu a kytarové variace v závěru překrývají živé klavírní tóny….

HOME – závěrečná skladba je opět baladou pro akustické kytary. Jejich akordické výměny se propojují s kytarovým tremolem a nezbytným klavírním doprovodem. Raittová se nechá doprovázet výtečně zaranžovanými sborovými hlasy z pozadí. Hostující Bill Payne (Little Feat) zahraje krásné klavírní party a uhlazená atmosféra vyjadřující nekonečnou touhu a stesk po domově v amerických dálkách nám píse%n dovede až k samotnému závěru…

Pro ortodoxního rockera bude album Bonnie Raittové působit moc krotce a nevzrušivě. Nepopírám. Ale na druhé straně zde nikdo falešně nepředstírá nějakou uměleckou rozervanost, ale spíš přirozenou interpretační schopnost a civilnost. Doprovodní hudebníci hrát umějí a to velmi dobře, jenom nemají zapotřebí to nějakým zásadním způsobem zdůrazňovat, stejně jako sama protagonistka. Přesto jsem přesvědčen, že tohle album má i přes svou víceméně písničkovou variantu svoje kvality a tak mu dávám čtyři hvězdičky.