Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.03.2012

Třetí řadové album amerických Blood Sweat And Tears provázely rozporuplné reakce hudebních kritiků a přitakávalo tomu také moje okolí. Přiznám se, že mě to trochu zaskočilo. Jejich Dvojka byla vyhlášena jako Nejlepší americké album roku 1969 a najednou se člověk dozvídá, že o rok později jsou hudební kritici a publikum zaskočeni tím, co přineslo další album, které by teoreticky mělo být ještě plné ozvěn a energetického potenciálu kapely, o které se mluvilo jenom v superlativech. Samozřejmě, že jsem po albu pátral a dlouho nebylo v mém okolí k dosažení, na rozdíl od Dvojky a Čtverky (!).
Nakonec album přivezl po letech můj tchán ze Švédska, kde jako profesionální hudebník působil a tak jsem měl možnost si ho poslechnout a abych do něho lépe vstoupil, nahrál jsem si ho na kazetu do malého kazeťáčku a ráno jsem si pravidelně pouštěl skladby k snídani…
Dnes mám tuhle Trojku společně s Čtverkou na jednom CD nosiči a tak se i po letech mohu k albu vracet, stejně jako v téhle chvíli….

HI-DE-HO – forte nástup trumpet, v závěsu hammondky a pak už se zvolna rozbíhá skladba, při které mi dodnes leze mráz po zádech. Před mikrofonem je můj oblíbený David Clayton-Thomas, chlap jako hora s hlasem jako zvon. Spojení soulu, jazzu a blues v jedinečný útvar. Dechová sekce švihá svoje téma jako bičem a uprostřed skladby si střihne sólo na foukací harmoniku kytarista Steve Katz. Tohle je hudba jako řemen! Výtečně seřízený sbor chlapů a ženských společně s Claytonem-Thomasem předvádějí hudbu s výrazem čistého gospel songu. Řízný sound v závěru je náhle umlčen pianissimem a nádherně zklidněn. Nezbývá než doplnit, že tuhle skladbu nazpíval pod názvem Hajdy hou také Michal Prokop za doprovodu Šesti strýců…. Tedy v mezidobí, kdy už neexistovali Framus Five a než nastoupil do doprovodné kapely Hany Zagorové. Nebyla špatně nazpívána, ale doprovod a sbory na nahrávku Blood Sweat And Tears nestačily. Myslím, že je to jedna z nejsilnějších skladeb na albu!

THE BATTLE – alžbětinské cembalo v úvodu, flétna…. jako bychom vstoupili do anglické renesance. Velká proměna od předešlé skladby. Za mikrofonem je kytarista Steve Katz, protipól Claytonu-Thomasovi. Má ovšem slabší, měkčí hlas lyrického typu. Také tato skladba prochází proměnami. Mohla by být použita jako soundtracková záležitost. Pojednává o boji, má v sobě patřičný patos a výraz a její žánrová zařaditelnost je zapeklitá. Do zpívané písně vstupuje jazz, stejně jako málem dvorní hudba 16. století. Líbivé, ale nepodbízivé, určitě originální model….

LUCRETIA McEVIL – břeskná dechová sekce pod výtečnou rytmikou. Vynikající trumpetista Lew Soloff a vynikající aranžmá Dicka Halligana klávesového a dechového multiinstrumentalisty. Tohle je spojení jazzu, soulu a rocku v nejlepším slova smyslu. Také je poznat, že máme co dělat se studovanými hudebníky, kteří ctí formu a postupy v aranžmá a schématu. Clayton-Thomas zpívá s velkým nasazením a výrazem, stejně jako Joe Cocker nebo Chris Farlowe, místy možná ještě přesvědčivěji…. Do mezihry vstoupí krátké, ale zajímavé sólo na elektrickou kytaru Steve Katze. Nádherné proměny, který s břesknými nástupy a akcenty provázejí celou skladbu. Tohle je plnokrevná muzika na plný plyn i do klopených zatáček, radost poslouchat. Kdo cítí moderní jazzové postupy přelomu šedesátých a sedmdesátých let tohle musí slyšet

LUCRETIAS´S REPRISE – skladba přechází do další fáze, perfektní klavírní práce Dicka Halligana a Clayton-Thomas zpívá, jako by ho na nože brali. To je výkon. Takhle bych to chtěl umět taky. To je živel, to je démon v lidské podobě. Výtečná dechová sekce je řízná a kreativně proměnlivá. Tady se vyřádí Lew Soloff a Chuck Winfield na trubky, Fred Lipsius na saxofon, ale i Jerry Hyman na trombon…. Nemohu zapomenout na vynikající baskytaru Jima Fieldera a bicí nástroje Bobbyho Colombyho. Údernost, živočišnost a umanutá jízda v nejrychlejším stylu…

FIRE AND RAIN – Blood Sweat And Tears rádi vytvářeli coververze skladeb, které dokázali neadaptovat k obrazu svému. Tohle například Chicago nedělalo. Byl to cílený záměr vytvářet covery, anebo ve skupině nebyly tak silné skladatelské osobnosti na rozdíl od interpretačních modelů? Toť otázka do pranice. Hitovou baladu Fire And Rain od Jamese Taylora by očekával na setlistu asi málokdo, třebaže na Dvojce sáhli i po takové Lauře Nyro. Tady se přiznám, že David Clayton-Thomas je vynikající a přesvědčivý svým nakřáplým mručivým projevem, ale doprovod se mi jeví jako nedostatečně přesvědčivý po předešlých skladbách. Je to ale jen pocit, který možná jiný recenzent ucítí jinak….

LONESOME SUZIE – další převzatá skladba je tentokrát od americké kapely Band – napsal ji Richard Manuel. Clayton-Thomas zpívá tak subtilně a lehounce, až to překvapí. Dobře zaranžovaný sbor. Vyjádřit osamělost hudební formou je jistě těžké. Myslím, že v té úvodní fázi se to daří na výbornou. Vedle bloudivého klavíru a tlumené akustické kytary sem vítr přivál i dechovou sekci. Nepotlačuje zpěv, ale v další fázi skladby je možno ucítit, že se atmosféra vyloupne zpod přikládaného kotle energie. Blood Sweat And Tears pracují se svou dechovou sekcí mistrovským způsobem a dokáží udělat atmosféru a podmínit smysl a obsah téhle původně zpívané balady, která se v závěru opět zklidní…..

SYMPHONY FOR THE DEVIL/SYMPATHY FOR THE DEVIL – tady se ovšem vstupuje na docela jiné téma. Ve stylu symfonické úpravy a klasického modelu atmosféry scénické hudby zaranžovala kapela úderný hit Rolling Stones – Sympathy For The Devil do podoby suity. Poměrně odvážný pokus skloubit articifiální hudbu s jazzem, soulem, rockem
A velkým nasazením a patetickým vyzněním. Proměny jsou velmi rychle a nečekané a asi se londýnští chuligáni Stones museli navzájem přidržet sebe sama, když uslyšeli. Co se zde děje v dalších částech za nečekané věci. Asi jim dýchal za uši Igor Fjodorovič Stravinskij nebo Aaron Copland. Je tohle jazzová opera, divadelní představení, úlet akademiků ovoněný psychedelií. Jsou zde momenty kdy mi jde hlava kolem, ale i momenty, kdy jsem stržen atmosférou. V každém případě se mi zdá, že tohle od Blood Sweat And Tears nikdo neočekával a producent Roy Halee si musel být vědom toho, že šlape po tenkém ledě….

HE´S A RUNNER – další melancholická balada – už od jednou zmiňované Laury Nyro. Smutné, teskné a emocionálně obnažené. Klavírní sólo hraje Dick Halligan a prolínání subtilních okamžiků s jazzovými kontemplacemi je hravé a proměnlivě pozitivní. Nic pro rockery, ale citlivý posluchač najde v téhle hudbě neobroušený polodrahokam a docení tu vnitřní sílu a přesvědčivost…

SOMETHIN´ COMIN´ ON – předposlední skladba je opět převzatá – tentokrát z repertoáru Joe Cockera. Vysunuté hammondky jsou sympatické, připojené percussion dodávají větší živost a pestrost. Colomby na bicí nástroje hraje s výtečnou úderností a dravostí, ale nadměrně neexhibuje a slouží skladbě společně s baskytaristou Fielderem opravdu skvěle. Ta rytmické mezihra uprostřed je výtečná. Má rhythmandbluesový základ a nad ní se vznáší dechová sekce. Fred Lipsius na saxofon hraje ve velkém stylu. Také trubky jsou ostré a dravé a už se šlape jazzové zelí. Halligan si zahraje sólo na hammondky ve stylu Briana Augera s odérem Jimmyho Smithe s klasickým modelem hry. Bez emersonovsko-craneovsko-lordovských exhibicí.

40 000 HEADMEN – poslední skladba pochází od Traffic. Její začátek je nenápadný, ale pak už slyšíme melancholický tón flétny a vypravěčsky výrazově přesvědčivý hlas Claytona-Thomase. V další fázi se skladba rozbíhá v jazzrockovějším pojetí za asistence výtečné dechové sekce. Blood Sweat And Tears si od dob studií osvojili vztah k mistrům a tak zde neváhají vložit klasická témata od maďarského démona Bély Bartóka, ruského klasika Sergeje Prokofjeva, ale i amerického jazzmana Thelonia Monka. V téhle fázi se mi už neodbytně vkrádá do mysli pocit, že se hudba vzdaluje posluchači a že spíš hrají členové tohoto devítihlavého sdružení sami pro sebe…. Proto závěr alba ve mně nezanechává ten úplně nejpřesvědčivější dojem.

Trojka Blood Sweat And Tears má hodně silných míst, kde jsem u vytržení, ale i místa, kde cítím jakýsi druh rozpaků. Je zde přemíra skladeb od cizích autorů a málo vlastního materiálu a to bych vnímal u tak renomované kapely jako nevýhodu. Na pět hvězdiček album podle mě dosáhnout nemůže, ale čtyři si určitě zaslouží.