Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 15.05.2012

Album New City od amerických Blood Sweat And Tears jsem poprvé objevil u svého tchána – jazzového trumpetisty, který třebaže vyrůstal na swingu a big-bandech obecně, téhle americké kapele hodně fandil a v době když byl v zahraničním angažmá, tak si desku koupil ve Švédsku.
Protože jsem dobře znal první čtyři alba Blood Sweat And Tears a pak jsem se díky záplavě jiné hudby od nich nějak odpojil, nebyl pro mě problém se na ně zase nějak napojit – samozřejmě se zvědavostí, jak hrají a znějí v polovině sedmdesátých let. Album se mě tehdy velmi zalíbilo, ale pak jsem ho ztratilo ze zřetele a nikdo v mé okolí ho nevlastnil. Teď po letech – díky kamarádovi – se pro mě opět objevilo a znovu si vychutnávám jeho obsah a budu se snažit pohlednout pod pokličku virtuálního hrnce, v němž se vaří skladby pro album New City…
Už jen letmým pohledem jsem zjistil, že v kapele nezůstala hlava na hlavě a že zde vlastně zbyl jenom bubeník Bobby Colomby a vynikající zpěvák David Clayton-Thomas, který se po krátké sólové dráze zase vrátil do řad pořádně přestavěné kapely. Ano, byl zde ještě Dave Bargeron, kterého si pamatuji ze čtvrtého alba a saxofonista Bill Tillman. Mezi dalšími jmény mě zaujal Tony Klatka – který působil v Tower Of Power….

RIDE CAPTAIN RIDE – řízný úvod v řádně odpíchnuté skladbě, kde dusá pořádná rytmika Bobbyho Colombyho a zajímavá baskytara Rona McClura, dechy šlapou na plný plyn a taky zde vnímán kytarový podíl švédského hráče Georga Wadeniuse. Elektrická kytara v Blood Swseat And Tears nehrála nikdy až tak zásadní roli, ale tady ji slyším zcela zřetelně. Samozřejmě je tady vynikající David Clayton-Thomas. Zpívá s velkým nasazením a dravostí jako např. Chris Farlowe. Larry Willis hraje výtečné jazzové sólo na elektrické piano Fender-Rhodes a zůstává zachován rockový drive, třebaže nevystupuje do popředí a Joe Georgianni sem vkládá řádné trumpetové švihy. Je to blue-eyed-soul po americku se vším všudy s říznou interpretací. Skladbu nazpívala stejně přesvědčivě i královna britského blues a soulu – Maggie Bell. Nedělá mi problém si představit, že by si tihle dva střihli společný duet – určitě by jim to spolu slušelo!

LIFE – další skladba je easy listening funk. Pulsující rytmika drží základy skladby, do které vstupují dechy, ale také talk-box a jemný wah wah pedál a z pozadí slyším i clavinet. Zůstávají zachovány i nástupy a chorus saxofonů, trubky, trombonu a jsou doplněné sborovým zpěvem, který se spojuje s frontmanem Claytonem-Thomasem. Možná ty dechy nemají takový říz a nápor jako Chicago, ale pořád je zde ten základní poznávací znak Blood Sweat And Tears zachován….

NO SHOW – třetí skladba zní melancholicky dlouhými tóny saxofonu, flétny a třebaže má skladba výtečné aranžmá. Rytmika je zde hodně krotký, stejně jako basové tóny se mi nějak v jinak čitelné instrumentaci ztrácí. Wadenius přichází s kytarovým vstupem a pojednou skladba získá dravější podobu. Vypilovaný riff předešlé líné atmosféře dodá pořádnou porci vitaminové bomby a hudba zní najednou sevřeněji a energičtěji. Prolínání jazzových a rockových témat má svou míru a tak neklouzáme do nějakého akademismu, ale stále se zde odehrávají těkající a živelné hráčské proměny. Elektrciká kytara si střihne se saxofonem unisono a už zde zůstane zakotvena. Bicí nástroje se sice nepouští do divokých běsnění, ale breaky jsou sice krátké, ale strhující.

I WAS A WITNESS TO A WAR – David Clayton-Thomas dostane příležitost v následující jazzové baladě. Jeho hlas má sice dravost, ale tady můžeme posoudit, že i on je schopen zpívat písňovou produkci, kterou rozjemňují v pozadí smyčce. Wadenius vloží pár kytarových ornamentu a Willis perlí na elektrické piano. Tohle je americká podoba umírněné hudby s jazzovým názvukem, ale třebaže má jak říká už samotný název závažné téma, přesto by mohla být nasazena do širokých vln amerických rádií pro většinové publikum. Ale jako standardní pop-music bych tuto skladbu neoznačil. Není podbízivá, šlágrová a prvoplánová. Má v sobě jakési nepojmenovatelné mystérium, které buď posluchač ucítí nebo ne. Taková podvečerní atmosféra nad pina colada a dlouhé západy slunce… by mohly tvořit background atmosféře písně…..

ONE ROOM COUNTRY SHACK – tak tohle je přesně blues podle mých představ. Ryzí, syrově přesvědčivé a černošské – třebaže ho zpívá běloch. Skladba je od Ala Koopera a slide-kytara je jako od Micka Taylora. Krásně líné a ležérní s pokuřujícím samotářským interpretem, který sedí na zápraží svého dřevěného domu někde v Louisianě a dívá se na holé kukuřičné pole a v hlavě má smutek a samotu. Výtečný model hudby, třebaže zcela neočekávaný!

APPLAUSE – smyčce a klavírní téma a Clayton-Thomas zpívá opět v melancholickém rozpoložení ducha. Giorgianni hraje téma téměř bachovské a pak se skrze intrády a klasické trumpetové téma mění téma s nejasného začátku do zrychleného tématu, kde si podává ruku rhythm and blues, jazz a soul. Trumpetové party jsou velice pečlivě zahrány a zaranžovány a konečně více švihu. Elektrická kytara je poháněna talk-boxem a vytváří odvážné zvukové téma, které se drásavě vkládá do tématu. Tohle je ovšem sólo jak má být. Podpírané dechovou sekcí a klavírem a zdivočelé rytmiky. Proměna zcela nečekaná. Hraje se zde s nasazením a jsem trochu zklamán, že do hry vstupují smyčce a mění celou strukturu do tématu nějakého soundtracku. Hudba zmizí a najednou je tu sám Clayton-Thomas a zpívá vroucně, se zaujetím, ale zároveň s porcí smutku, který je odezvou zpěváka, který ztratil úspěch a uznání publika a bojuje s pocitem marnosti. Další proměna a hudební doprovod ožije do téměř rozverného tvaru, kdy si člověk představí good time dvacátých let, kdy chlapi chodili v bílém a ženské měli na hlavě čelenku s peřím…..

YESTERDAY´S MUSIC – další skladba má v sobě opět soulovou přesvědčivost, třebaže produkce je více písničková. Skladba má silný melodický základ, na kterém se dá stavět a jeho téma se dá zdobit sólovými vstupy nástrojů, včetně prostoru pro strhující projev. Také tuto skladbu nazpívala Maggie Bell a dokázala ji vkusně interpretovat. Clayton-Thomas to ovšem (přestože je původem Kanaďan) dělá s americkou erudicí a sebejistotou projevu. Takhle se dělá hudba podle amerického způsobu. Je strhující a přesvědčivá…..

NAKED MAN – mozartovský úvod Eine Kleine Nacht Music nemůžete nepoznat. Tohle je ovšem parodie a dá se to rozeznat ve způsobu podání a aranžmá. Je tam ten vídeňský sound dechovkového typu, ale tako cembalo, bicí jsou stylově pochodové, stejně jako připojené sbory. Dostat na album New City humor bylo záměrem, který se zdařil. Zpívané pasáže mají nadsázku a rozvernost jako z jarmarků a pouliční hudby, která se střídá s dvorskou hudbou na zámcích. Myslím, že američtí hudebníci tady docela zdařile navázali na evropské tradice a ještě se při tom můžeme smát…..

GOT TO GET YOU INTO MY LIFE – tohle je skladba od Beatles, kterou Blood Sweat And Tears přepracovali a nutno podotknout, že tahle coververze je velmi zdařilá. Rockový základ zde zůstává, stejně jako atmosféra dechového tíomatu a pulsující rytmiky. David Clayton-Thomas zpívá velmi lehce a přitom s výrazným rockovým timbrem. Akcenty rytmiky jsou dravé, stejně jako vstupy elektrické kytary, úderného klavíru a jazzové baskytary a posléze swingujících bicích. Sbory dodávají soulovou prohloubenost a Clayton-Thomas výtečně pracuje s hlasem ve frázích. Opravdu výtečné….

TAKIN´ IN HOME – závěrečné shrnutí představuje skladba, kde můžeme zaregistrovat dravý Bargeronův saxofon a Tillmanův baryton saxofon. Instrumentální podíl skladby je vynikající, třebaže rytmický doprovod mi zde přijde málo sevřený a hutný. Necelé dvě minuty je ale málo na nějaké další rozbory….

Jak už jsem napsal – Blood Sweat And Tears zůstali čitelní, především díky strhujícímu výkonu Davida Claytona-Thomase, ale samotné instrumentace se mi na albu zdají s odstupem let přece jenom vlažnější a málo řízné a odhodlané. Neplatí to plošně pro celé album, ale takové momenty jsem na albu přece jenom zaznamenal. Nevím, jestli je to jenom změnami na hráčských postech, anebo tím, že kapela se zvolna vyčerpává. Z toho důvodu nemohu nabídnout plný počet hvězdiček, ale čtyři dát mohu i po letech (kvůli respektu ke slavné značce), jinak bych bez skrupulí nebyl daleko od toho udělit jim tři.