Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.07.2011

Rupert Hine byl pro mne dlouho velkou neznámou. Dlouho jsem neokázal identifikovat jeho osobnost a vlastně ani nevím, jestli se mi to dodnes podařilo. Pro některé hudební kritiky patřil mezi anglické písničkáře podobně nezařaditelného typu jako byl Roy Harper, Al Stewart, Kevin Coyne, nebo Kevin Ayers, kteří svou hudební koncepci propojovali s rockem, nebo i s jinými hudebními formami…
Na jeho první sólové album, které autorsky spolupodepsal s hudebníkem a texařem Davidem MacIverem jsem narazil hned po změně politických poměrů při návštěvě Vídně na Kirchergasse (poblíž Mariahilferstrasse), kde starší vlasatý majitel prodával méně známé a zapomenuté hudební relikty šedesátých a sedmdesátých let. Jako by mě kápl do noty. Na středně velké loše ochodu jsem objevil tolik zajímavých titulů, že jsem si myslel, že ztratím rozum a vnitřně mě sžíralo, že jsem limitován množstvím vyměněných peněz. Bylo to dilema, co koupit a co ne. Tehdy jsem si koupil asi šest raritních CD a titul Pick Up A Bone byl mezi nimi. Zaujal mě už samotný výtvarný motiv. Stylizovaný malovaný motiv umělce starobylé renesance aplikovaný do současnosti Ve staré komnatě sedí za spinetem, který je elektronickým dvomanuálovým nástrojem, o něho je opřená akustická kytara a v pozadí stojící komoda je napůl nahrávací jednotkou se dvěma Studery a ještě k tomu všemu přihlíží busta Gustava Mahlera. Zadní strana byla zase další stylizací obrazu holandského mistra Petera Paula Rubense znázorňující příštího anglického krále Karla Stuarta v holandském exilu (za doby Cromwellovy revoluce v Anglii)….

LANDSCAPE – krásná studie na akustickou kytaru v melancholickém tónu. Hine má nosný lyrický projev a my posloucháme ten typ balady, který nás takzvaně pohladí po duši, aniž bychom měli pocit nějakého podbízivého kýče. Z pozadí přicházejí citlivě zaranžované smyčce a důsledné údery na bicích nástrojů, které rozjíždějí celou mocnou harmonie. Akustická kytara hraje svou melodie a druhá akustická kytara vybrnkává lyrické tóny. Perlivé tóny klavíru tu a tam dokreslí atmosférické proměny, ale smyčce kralují a nadzvedávají celou harmonii. Ze skladby mám pocit jako bych se vznášel nad rozlehlým panoramatem krajiny, která mi poskytuje nádherné netušené obrazy z úhlu, které na zemi stojící pozorovatel nikdy nemůže spatřit.

ASS ALL – akustické kytary v úvodu další skladby mají větší údernost a přímočarost. Důrazné basy a bicí nástroje podmiňují rockovou identitu ve velmi průrazných akcentech za přítomnosti klavíru, elektrického piana a trochy studiové elektroniky. Proaranžované smyčce nesou pečeť výtečného Paula Buckmastera, který už na řadě alb prokázal svoje mistrovství a dodal napětí a imaginativnost. Ani tady nečiní výjimku. Ze základní písničkové formy dokáže udělat silnou nosnou kompozici.

ME YOU MINE – před sebou máme subtilnější melodii, která má mírně shodné harmonické postupy jako úvodní skladba. Ihned rozpoznáme stejnou interpretaci a autorský rukopis. Akustická kytara přitlumený klavír a čitelně zakulacené basy jsou doprovodem pro lyrický Hineův projev. V refrénu popustí zpěvák uvolněnost písničkářské výpovědi, ke kterému se přidají další hlasy. Hine má velký smysl pro dynamické odstíny interpretace a opíraje se o MacIverovy texty vlastně zpívá softrockovou poezii, která může být blízká baladám Grega Laka (Emerson Lake And Palmer). Není to ovšem nějaké plagiátorství, protože Hine je čitelněji více ukotven v písňové formě než instrumentálně vycizelovaný Lake. Krásně uvolněná balada s melancholickým vyzněním…

SCARECROW – další kytarová akustická studie. Jako bychom se ocitl někde na pokraji rockového šansonu. Hine do hlasu vkládá vroucnost projevu a jeho interpretace vyzpívává vystavěnou melodii podle kytarové linky. Buckmasterovy hutné smyčce do skladby vstupuje velmi citlivě, přesto připomínají těžké olověné mraky, které se snášejí nad krajinu. Je to velmi dobře pojatý protiklad – jemné kytarové party, mírně dramatický vokál a hutný sound smyčců, který celou skladbu unáší kamsi daleko do prostoru…

KEROSENE – tohle je ovšem zásadní hudební proměna. Dusavé bicí nástroje a unisono baskytary s klávesami dodávají téměř funkovou atmosféru. Potom se odmlčí a vnímáme svištění kytarových doprovodů a připojené percussion a šustící bicí nástroje, které náhle vstoupí do tématu mocným breakem. Danou agresivitu Hine vyzpívává s netajenou ironií v hlase. Rytmické proměny ve skladby a kytarové akcenty nabídnou nálady psychedelického charakteru s děsivou ozvěnou v pozadí. Hudební téma jakoby nepatřilo do koncepce předešle pojatých skladeb a jsou zcela nečekaným experimentem v hudebních obrazech, tónových barvách a polyrytmických přechodech. Závěrečné disharmonické zvukokresby náleží spíše do oblasti articifiální hudby. Skladba, která nemá na albu obdoby! Jako bychom se tak trochu dotkli beatlesovského experimentu Revolution No. 9 z „bílého dvojalba“…

RUNNING AWAY – foukací harmonika v bluesovém pojetí s přeznívajícími a mistrně ohýbanými tóny je předobrazem úderné akustické kytaře a další, která vyhrává sólové vstupy. Zásadní klavírní akcenty a dunivé basy a s důslednými bicími nástroji představí další odstín hudební produkce Hineova typu. Baskytara prorezonovává do morku kostí. Ano, píseň má bluesový charakter písňového typu, ovšem s výtečnými aranžérskými postupy – v něčem je skladba příbuzná tvorbě Ira Van Morrisona. Foukací harmonika má výtečné sólo a zejména rytmická složka má skvělou důraznost a odpich. Výtečná práce!

MEDICINE MUNDAY – potlesk ve studiu a nezřetelné cinkavé zvuky otvírají další skladbu. Další varianta Hineovy hudby s výrazně rockovým základem jakoby se zde propojoval Captain Beefheart s Tomem Waitsem, ale přesto je to stále Rupert Hine! Buckmasterovy smyčce nabírají téměř orientální charakter a vy už jste svírání dunivou a dusavou zásadní rytmikou – baskytara, bicí nástroje a percussion mají téměř útočný odér velmi zajímavá záležitost….

MORE THAN ONE, LESS THAN FIVE – v další skladbě se ale vrátíme opět do lyričtější polohy. Hine má opět svůj zasněný hlas a doprovází se na akustickou kytaru v písni baladického typu. Ryzost projevu a pěveckého projevu opět dobarvují Buckmastetrovy smyčcové imprese. Jeho posmutnělý hlas a celková melancholie mají pozdně podzimní podvečerní atmosféru, do které ještě vstupují subtilní flétny, které lehce a velmi zvolna odvádějí skladbu do konečného finále…

BOO BOO´S FAUX PAS – údernější akustické kytary a Hine střídá vypravěčskou polohu svého hlasu s jemným důrazem na odstíny svého sdělení. Akustické kytary doprovází střednědobá rytmika a Hine si dokonce jazzově zascatuje s melodií, kterou dovytvářejí dechové nástroje. Basy jsou výtečně sejmuty (je vidět že produkci dělal pan baskytarista!), které domalovávají percussion a občas z instrumentace vyčnívá klarinet. Píseň má výrazně jamový charakter (jinými slovy dá se v ní výtečně improvizovat), třebaže buckmasterovská aranžmá neponechávají nic náhodě. Hineův pokus vyrovnat se s osobitou jazzovou variantou by na albu asi očekával málokdo, třebaže na něm není o překvapení nouze….

PICK UP A BONE – skladba, která dala albu název je zahájená rázným vstupem akustických kytar, které doprovází vyhrávkou elektrická kytara (má trochu barvu jako saxofon) je předposledním příspěvkem, kde se to hemží zpívanými sbory, výrazným saxofonem a dusavou rytmikou. Uvolněná atmosféra připomíná mírně hospodské muzicírování za mocného kolektivního přispění všech hostů. Nikdo nic nepředstírá a hraje sám za sebe ve snaze docílit uvolnění emocí, což se zde další skutečně na jedničku. Jistá porce sebeironie a snaha nebrat se tak příliš vážně je více než sympatická…

INSTANT MUSE – závěrečná skladbu opět pro akustickou kytaru a Hineův vypravěčský hlas se převaluje ve stereofonním efektu s opětnou uvolněností při výměně několika základních akordů… Nečekaně useknutý závět jakoby měl posluchače přivést k myšlence, že se mu celý ten výlet zdál a neměl reálný základ…

Album produkoval člen už v té době slavných Deep Purple – Roger Glover a podle mého soudu odvedl výtečnou práci. Doba, do které albu vzniklo přála úplně jiným derivátům hudby, které vítězily jak u odborných kritiků, tak u posluchačů a tak se mohlo snadno stát, že se na podobný hudební opus jednoduše mohlo zapomenout. Myslím, že Rupert Hine udělal všechno proto, aby své osobité písničkářské podobě dal nevšední kabát a odlišil ji od běžné produkce. Tento typ hudby je mi sympatický pokusem nestát v nějakém hlavní proudu a hledat jinou hudební tvář.
Rupert Hine v osmdesátých letech jako úspěšný hudební producent vsadil na hudbu, která mě zajímala jen okrajově, anebo vůbec ne. POčátkem sedmdesátých let se mi ale líbil.
Mezi hudebníky najdete některá jména, která nejsou úplně neznámá - Peter Robinson (BRAND X) Terry Cox (ELTON JOHN) nebo Barry De Souza (RICK WAKEMAN).
Na pět hvězdiček podle mého soudu sice album nedosáhne (možná bych dal prostor nějakým zajímavější instrumentálním prezentacím), ale na čtyři hvězdičky projekt uzrál.
Budu velmi zvědav, kolik pánů progboardistů bude tenhle hudební kousek znát. Skoro bych si tipnul, že jich moc nebude.