Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.07.2011

Maggie Bell – skotská královna blues, soulu a rocku. Zpočátku se o ní hovořilo jako o evropské odpovědi na americkou Janis Joplin.
Ostatně tato paralela nebyla zkraje tak úplně náhodná a stejně taklovou paralelu bylo možné hledat i v jiné žánru – sanfranciská skupina Jefferson Airplane měla svoji Grace Slick a jistou „odpovědí“ v evropském kontextu (i když ne úplně v přesném slova smyslu) byla skupina Fairport Convention se zpěvačkou Sandy Denny, kterou znají milovníci Led Zeppelin jako dámu, která doprovází zpívajícího Roberta Planta ve skladbě Battle Of Evermore a jejich čtvrtém řadovém albu… Ale k věci.
Domnívám se, že Maggie Bell se z toho srovnávání vymanila poměrně brzy a společně s kapelou Stone The Crows odvedla pěkný kus zajímavé práce. Na prahu léta 1973 – po rozchodu Stone The Crows ji producent Jerry Wexler povzbuzoval k sólové kariéře, na což nakonec přistoupila. Byl to krok správným směrem. Manažersky ji zastupoval Peter Grant (Yardbirds, Led Zeppelin – později Bad Company) a v r. 1974 vychází její první sólové album Queen Of The Night. Bylo parádní, krásně se poslouchalo a brzy se stalo součástí mé sbírky.
Maggie Bell se dostalo výtečné kritiky. Známý jazzový trumpetista, skladatel a hudební reformátor Miles Davis ji slyšel zpívat v New Yorku a přišel za ní do šatny, kde ji pozdravil slovy: „Krákáš jako stará vrána, Maggie, až mě to bere za játra!“ Lepší poklonu si skotská zpěvačka přát ani nemohla. Tenhle názor proběhl hudebním tiskem a udělal Maggie Bell výtečnou reklamu. Davis byl známý mj. i tím, že se mu hned tak něco nelíbilo a že byl skoupý na nějaké pochvaly…

CADO QUEEN – jak prozrazuje první skladba, máme co dělat s odklonem od hudby, kterou dělala Maggie Bell se Stone The Crows. Rocková platforma sice zůstala, ale pronikají do ní prvky soulu a celková koncepce má větší sdělnost. Doprovodná kapela dobře šlape a jednotlivé instrumenty vytvářejí velmi spolehlivý a vyzrálý instrumentální model. Elektrické piano a clavinet se prolínají s dobře šlapající rytmickou sekcí a kvílívá ostrá elektrická kytara podmiňuje téma výraznými tónovými kreacemi…

A WOMAN LEFT LONELY – pomalé tempo nám nabídne výtečné blues. Nezní nám jako zcela neznámá skladba, je to coververze písně od americké Janis Joplin z alba Pearl. Maggie Bell zvolila jinou atmosféru. Více náladotvornou a procítěnější v interpretaci i samotném doprovodu. Dupreeho elektrická kytara má subtilní klouzavý tón a spíš připomíná country polohu, což demonstruje i v samotném sólu uprostřed skladby, zato klávesy Johna Hugheye uměřeně vytvářejí harmonické pozadí. Soulovou polohu navíc zvýrazňuje i ženský pěvecký background

SOUVENIRS – lze vnímat jako osobitou variantu gospel songu. Nástrojový doprovod je nápadně zasunut do pozadí, čímž více vynikne zpěvaččina interpretace. Dechová sekce je v pozadí slyšitelná svými dlouhými a naléhavými tóny a do popředí se prosazuje klavír a výraznější rytmika. Můžeme závidět Maggie Bell její interpretaci – skutečně se dokázala přiblížit svým pěveckým černošských zpěvačkám nejen výrazem, ale i přiostřeným až drsným interpretačním způsobem vyrážených hrdelních tónů. V závěru skladba nabírá více energetického potenciálu a přivádí atmosféru líného letního odpoledne do pořádně nažhavené noci plné emocí

AFTER MIDNIGHT – další coververze. Původně pochází od Američana J. J. Calea, ale v Evropě je známá z interpretace Erika Claptona. Maggie Bell vytvořila vlastní derivát této skladby, který má velmi zdařilou podobu. Atmosféra má ryze americkou atmosféru jižanského prostředí, ve které se prolíná svižná přiostřená kytara, přesnými klavírními party doplňovanými varhanami, dechovou sekcí, nezbytnými percussion a dunivě poctivou baskytarou a údernými bicími nástroji. Radost poslouchat, ale i tancovat, což celkové velmi přesvědčivé pojetí….

QUEEN OF THE NIGHT – pilotní skladba alba, kterou složil varhaník Stone The Crows Ronnie Leahy, starý kamarád ze Skotska. Máme co do činění se soulovou baladou. Maggie Bell nabízí výtečné frázování, ale i citlivý pěvecký výkon, k němuž se připojují houkavé sbory z pozadí. Dlouhé tóny dechové sekce přicházejí v prudkých náporech z pozadí, kde našly prostor i varhany, jež se nakonec probojují do popředí a Maggie Bell si nádherně rozumí s ženskými sboristkami, což vytváří velmi kompaktní hudební tvar. Lahůdka pro milovníka bílého soulu.

OH MY MY – další coververze. Maggie Bell tentokrát sáhla do repertoáru ex-Beatla Ringo Starra a z jeho alba Ringo (1973) vytáhla údernou rockovou skladbu, které dodala větší porci energetického potenciálu. Hudební doprovod je třeba pochválit. Kytarista Cornell Dupree zde vystaví výtečné syrové kytarové sólo, ale i jeho dlouhé natahovaná tóny se syrovým zakvílením mají patřičnou účinnost jako celý hudební doprovod. Tuhle skladbu si mj. vybrala do svého repertoáru i ostravská zpěvačka Věra Špinarová jako Odpouštím (1979) za asistence výtečného kytaristy Andonise Civopulose a také v její interpretaci získala píseň další zajímavou variantu.

AS THE YEARS GO PASSING BY – další skladba podle mého soudu je pravděpodobně tím nejsilnějším příspěvkem na celém albu. Nádherné jazzové blues podle nejlepších pravidel. Hudební doprovod ctí formu a vytváří jedinečné pozadí pro výkon zpěvačky, která se do hudebního tématu dokáže ponořit, jako do hluboké tůně. Dupree zde předvede krásně vystavěné subtilní, ale velmi precizní kytarové sólo. Maggie, narozená v drsném nehostinném Skotsku vstřebala blues od dětství do své duše a tak jí věřím ty nejjemnější výrazové pocity. Nostalgie, pocit samoty a odloučenosti a možná i pocit jisté skepse – vnímá život bez navoněných příkras v obnažené realitě…. Bez přiblblého tajtrlíkování popových zpěvaček osmdesátých let…. Parádní kousek!

YESTERDAYS MUSIC – tahle skladba pochází od výtečného zpěváka Davida Claytona-Thomase z Blood Sweat And Tears z alba New City (1975). Maggie Bell zvolil pomalejší tempo, čímž možná více vynikne interpretační podoba skladby. Důrazná instrumentace klavíru, zemité baskytary a tepajících bicích nástrojů a percussion je prokreslována klouzající elektrickou kytarou Cornella Dupreeho a jedinečnými ženskými sboristky a máme zde soul jako hrom s mírným nádech retroatmosféry a steskem po starých časech, co už se nikdy nevrátí…

WE HAD IT ALL – další píseň má opět pomalejší procítěnější variantu podání. Dupreeova kytara má preparovaný tón přes Leslie efekt a ostatní doprovod spíše tiká, ovšem po odehrání první sloky se skladba dostane do zrychlenějšího tempa a také Maggie Bell přitlačí na hlasivky, spolu se zhutnělým doprovodem. Pak ovšem získá skladba opět umírněný charakter a vrací se do původních nálad. Máme tu další jazz bluesový příspěvek s kreativními interpretačními obrazy

THE OTHER SIDE – famózní kytarové intro Dupreeho, a další hudební varianta stojí na pokraji country, které se spojuje se soulem. Skladba má ovšem písňovou variantu a působí velmi uvolněně bez křečovitých ambicí. Dupree uprostřed skladba se opět blýskne krátkým solem a Maggie Bell se svým sboristkami nabídne ležérně pojatou věc s vypjatými finesami. Je obdivuhodné, že jako zpěvačka dokáže vdechnout i relativně prosté skladbě duši a zprostředkuje nám emocionální zážitek neokázalého a přesto přesvědčivé typu.

TRADE WINDS – nádherně znějící lyrický klavír Johna Hugheye navodí správnou jazzovou atmosféru zakouřeného jazzového klubu, které ještě dokreslují jazzově šustící bicí Steveho Gadda, jinak vynikajícího jazzrockového bubeníka, který na albu vytváří spíše nevýbojné rytmické obrazce. Maggie Bell se dokáže nádherně položit do básnivého textu a zvolit spíše něžnější a zranitelnější variantu svého zpěvu a pojmenovat pocity osamocenosti. Poprvé tuto skladbu zpívala v šedesátých letech (ještě před Stone The Crows) v Glasgowě na koncertě anglického bluesmana Long Johna Baldryho, který ji vyzval, aby si přišla zazpívat a získala si svou interpretací nejen Long Johna Baldryho, ale i přítomné publikum. S piety se proto rozhodla tuto skladbu „oprášit“ a po nějakých deseti letech ji vrátit posluchačům, kteří ji v té době ještě neznali…

Měl jsem vždycky slabost pro zpěvačky, které zpívaly blues, soul a jazz. Na rozdíl od toho naleštěného popu jich bylo výrazně míň a protože ctily formu a měly svůj výraz a styl, byly pro mě přitažlivé, ať už jejich popularita stoupala závratně nahoru, anebo se zvolna propadala do odlivu zájmu veřejnosti. Maggie Bell měla svoji erotickou živočišnost, ale i něžnou podmanivost a senzitivnost. Nebyla to žádná pronikavá krasavice, ale tohle mi vadilo nejmíň. Byla obdařena velkým talentem a dokázala s ním citlivě zacházet. Když poslouchám její hlas a hudební doprovod, který dokázal vnímavě spoludotvářet jednotlivé písně či alba, mám velmi příjemný pocit a nevadí mi, že album Queen Of The Night není ryze autorské (což v případech jiných žánrů považuji za nevýhodu). V soulu a blues tohle neplatilo a tak Maggii dávám za album plný počet hvězdiček. Je jenom o deset let starší jak já a zpívala pro mou generaci. Pevně věřím, že si ji objeví i mladší ročníky, kteří nalezli svou hudební duši v blues, jazzu, soulu a gospelu kořeněnými rockem.