Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 28.08.2012

Bylo to zvláštní. Bob Dylan začínal jako ryzí folkový interpret a pak najednou překvapil svou proměnou k rock and rollu a málem si všichni mysleli, že bude pro akustickou hudbu ztracen. Po vážné dopravní nehodě se po nějakém čase připomněl countryovým albem spíše nenápadného typu a hodně lidí si myslelo, že je to jenom nějaká odbočka.
Pak se ale objevilo album Nashville Skyline a které mělo opět countryový charakter, ale byla do něho přimíseny prvky blues. Album provázely poměrně slušné kritiky, ale mě od něho stále něco odrazovalo. Nejsem orientovaný na countryovou hudbu (třebaže miluji westerny a do přírody jezdím rád), ale pak jsem se dočetl, že se velmi pochvalně o albu zmínil George Harrison z Beatles, který se po náročném natáčení „bílého alba“ zdržoval v Americe a byl s Dylanem v přímém kontaktu. Třebaže George na albu nehrál ani pohostinsky, nějak jsem zatoužil si album poslechnout a s jeho názorem se vyrovnat. Konečně při natáčení nového projektu Get Back na počátku r. 1969 George ve scénáři pozdějšího filmového dokumentu Let It Be některé skladby během sessions lehce improvizuje a netají se tím, že má rád country and western music (!) A tak se „zavilý rocker“ zvolna přikradl ke „kotlíkové hudbě“ a s netajenou zvědavostí jsem chtěl vstřebat, co můj oblíbený Beatle pochválil…

GIRL FROM THE NORTH COUNTRY – první skladba pocházela z raného Dylanova období z počátku šedesátých let, ale… je tohle vůbec Dylan ?? Hlas, který jsem poslouchal byl hodně odlišný od mečivého projevu. Velká proměna hlasu, která mě zaskočila. Ten hlas měl takový exaltovaný tón, který mě zneklidňoval…. Překvapení však nemělo končit. Sytý a chlapský hutný hlas vedle Dylanova byl král americké country Johnny Cash. Skladba se odvíjí v takovém středním tempu v mírně lenošném pojetí. Oba zpěváci se doplňují. Ne vždycky to s jejich intonací dopadne výstavně, ale frázuje se zde velmi slušně….

NASHVILLE SKYLINE RAG – tuhle instrumentální skladbu si zapamatovali posluchači Toulek za písničkou ve druhé polovině sedmdesátých let na Rozhlasu po drátě, kterým se hlásil pořad o bigbítu a country. Tohle je ovšem country se vším všudy. Kytary jedou doprovody jako o závod. Nashvillské instrumentalistické eso Pete Drake krásně ohýbá tóny na steel-kytaře (možná právě proto si ho George o rok později přizval jako hosta na jeho troubový projekt All Things Must Pass…) Norman Blake hraje výtečně na dobro. Kytarové výkony a vzájemná souhra jsou ve velké pohodě. Klavírista Bob Wilson rozběhné svoje party, Dylan zahraje pár taktů na foukací harmoniku, ale jinak je nejpůsobivější závěr, kde si zúčastnění hudebníci dají vzájemnou „přednost“ a výtečně skladbu zakončí v akustickém blues….

TO BE ALONE WITH YOU – ostatně blues zůstane zakotveno i v další skladbě, které má díky rytmice důraznější bigbítové základy a větší hutnost. Tahle skladba zní přesvědčivě a dokáži si ji představit nejen v téhle poloakustické podobě, ale i jako ryzí bigbít…

I THREW IT ALL AWAY – procítěná balada nemůže chybět. Dylan má sice pojednou ještě více jakoby podbízivý timbr v hlase, ale víceméně mně to nepřipadá jako odporně vtíravá nivea. Bob Wilson hraje na hammondky, které bych v countryově laděném terénu jen těžko mohl očekávat. Přibližuje se soundu Alla Koopera a dodává skladbě správnou atmosféru. Ostatní nástroje hrají srozumitelně a čitelně bez nějakých nápadnějších výbojů….

PEGGY DAY – tak tohle je parádně uvolněná skladba. Dokázal bych si ji za jistých aranžérských proměn představit jako derivát skladby Crippled Inside na albu Imagine Johna Lennona. Je to ten model country-blues, který by dal opět hrát jako bigbít, stejně jako mírně zmodernizované country. Výtečná skladba s velmi citlivými instrumentálními vstupy, která vyvolává ryze pozitivní pocity během celého posluchu a opět ten grandiózní závěr ve stylu blues…..

LAY LADY LAY – pravděpodobně nejsilnější skladba na albu. Má mimořádnou atmosféru už od prvních tónů. Nejenže má výtečný text, ale také se zde pracuje se správnými náladami. Opět v pozadí vystupující hammondky a rytmiku navíc prokreslují zajímavě pojednané percussion. Dylan zpívá zvláštně. Napůl se pokládá do textu a napůl jen tak napůl úst a i když výtečně frázuje s intonační stránkou si nedělá velkou hlavu. Jinde by mě to citelně vadilo, ale tady jde o trochu jiné poselství, ve kterém dokonalost interpretace nehraje prioritní roli. Ty vibrace ze skladby zasahují a není se čemu divit, že ji Dylan ve své dlouholeté kariéře často zařazuje v různých aranžmá na koncertech vlastně dodnes, jak jsem se měl možnost před časem přesvědčit….

ONE MORE NIGHT – tahle další skladba opět vaří z countryového kotlíku. Dokázal bych si docela představit, jak král české country Michal Tučný tuhle skladbu zpívá se svými Tučňáky a vůbec by mě nepřišlo na mysl, že se jedná o nějakou coververze. Je tady výtečně znějící dobro Normana Blake a kratké klavírní outro. Příjemné nijak nepohoršující nebo zneklidňující….

TELL ME THAT IT ISN´T TRUE – tady se Dylan zase trochu víc posune k bigbítu. Melodika je nosná a dá se stavět na její konstrukci a tak se i instrumentace má čeho zachytit, i když zde také vyloženě nikdo nikoho nevytlačuje. Hammondky lehce akcentují klavírní doprovody s kytarovými postupy a v závěru se můžeme potěšit příjemného klavírního epilogu.

COUNTRY PIE – správně odpíchnutá skladbě v rockovém pojetí, ve kterém se country lehce otírá o strukturu, ale dravost podání klavírních a vypilované kytarové sólo vás mile překvapivé, stejně jako zemitá rytmika bicích a baskytary. Ze skladby vychází velmi příjemná atmosféra klubového charakteru, kde jsou všichni muzikanti a posluchači jako jedna rodina a není podstatné kdo zpívá a kdo právě hraje. Radost poslouchat tohle uvolněné muzicírování, které přináší pozitivní vibrace….

TONIGHT I´LL BE STAYING HERE WITH YOU – milostnou baladu Dylan dává na závěr. I když jeho hlas zní opět nasládle a místy dokonce i mírně dramaticky. Hudební doprovod dokáže s jeho výtečnou frází ve zpěvu dokonale kooperovat a tak tady máme přesvědčivou záležitost s pulsující rytmikou a Drake opět kouzlí se steel-kytaru a já má pocit, že jsem se dostal do dávno zavátých prosluněných šedesátých let.

Album Nashville Skyline není rockový produkt, ale přesto si myslím, že je na albu spoustu zajímavých okamžiků servírovaných s jakousi bezprostředností a bez nějaké ambice vytvářet velké Umění. Kouzlo nechtěného – to je ten výraz, který se mi zdá nejpříhodnější. Myslím, že jsem mezi řádky tak nějak pochopil, proč George Harrison získal k albu blízký vztah. Není tak zásadní jako Blonde On Blonde nebo Highway 61 Revisited, ale přesto patří mezi to lepší, co nám Dylan v šedesátých letech mohl nabídnout. Tři a půl hvězdičky by bylo asi přiměřené, což nelze, ale protože se mi zdá, že ani po remasteringu se toho se zvukem moc nenadělalo, přes jeho přednosti dám tři hvězdičky…