Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.03.2013

Po poněkud „divném“ dvojalbu Selfportrait vydává Bob Dylan album New Morning. Pamatuji si, že v oné době poslouchat Dylana nebylo moc v „módě“. Rok 1970 přinášel spoustu rockové hudby výrazných kvalit a objevovaly se nové tváře a nová jména, která amerického intelektuála Dylana, který od folku, přes rock and roll, přešel k blues, rocku a ke country, zasouvaly jaksi neprávem do pozadí… Proto jsem tohle album „objevil“ výrazně později, kdy jsem si v první polovině osmdesátých let doobjevoval to, co mi v aktuálních časech jednoduše uteklo.
Pamatuji si, že přišel tehdy za mnou kamarád, podal mi album a řekl: "Dáme si Wabiho Daňka,ne?" Jeho bluesrocková orientace byla vždkycky jasná a tak majitel Rosy na kolejích mi sem nějak nezapadal, ale když jsem uviděl obal alba, tak jsem to pochopil...

IF NOT FOR YOU – začínáme uvolněně, přesto s jasným pohledem do příští dekády. Sanmozřejmě píseň poznávám: objevuje se na trojalbu George Harrisona All Things Must Pass, kde nezní tahle píseň tak živě a rytmizovaně jako tady. George a Bob na písni mají spoluautorský podíl a tak si jednoduše oba skladbu zařadili na svoje alba. Česky nazpívala píseň poněkud unyle Jitka Molavcová jako Chci s tebou jít. Optimisticky laděný song…

DAY OF THE LOCUSTS – zatímco předešlá píseň měla mírně pečeť country, tady je cítit dotek rhythm and blues. Na hammondky zde hraje známý Al Kooper a aranžmá skladby výrazně poznamenává. Dylan ztratil svůj zvláštní timbr z alba Nashville Skyline, a opět vnímáme jeho sympaticky nakřáplý a výtečně frázující hlas. Rytmika ve skladbě, ale i na celém albu je v dobrých rukou – Bill Mundi (hrával s Frankem Zappou) a Russ Kunkel je známý studiový hráč, stejně jako baskytarista Harvey Brooks…

TIME PASSES SLOWLY – blues je zde pocitově přítomno. Výtečný klavírní doprovod Ala Koopera (místy mu asistuje i Dylan) a pak je tu známý David Bromberg, jehož slide-kytaru nelze neslyšet. Doprovod je v rytmu valčíku a Kunkelovy bicí hrají metličkami. Závěr je ovšem víceméně „neukončený“ a tak trochu nečekaný….

WENT TO SEE THE GYPSY – důrazný, ale nijak komplikovaný rytmus udržuje napětí a Kooperovy hammondky správně čeří harmonickou hladinu s Dylanovým klavírem. Skladba není nijak hudebně překvapivá. Drží se klasického Dylanova vyjádření. Melodie je jasně čitelná a víceméně rozvíjena od základního motivu. V závěrečném instrumentálním prostoru přidal doplňující kytarové sólo Ron Cornelius….

WINTERLUDE – tak tohle je valčík jako zvon. Připomíná mi americké nedělní party, kdy se sejdou spřátelené rodiny na nějakém pikniku. Je dobrá nálada, pivo teče, ženy popíjejí víno a je třeba tančit. Teď zcela chápu, kde čerpal inspiraci Pavel Bobek k Lásko mě ubývá sil (i když tahle píseň má svůj vlastní originál). Ženské sbory mírně přislazují atmosféru, ale jinak pohoda „jazz“.

IF DOGS RUN FREE – tak tahle píseň je pro mě vrcholem na albu. Přímo krystalická podoba čistého jazzového blues se vším všudy. Vynikající klavírní práce Ala Koopera s fantastickými běhy pravé ruky. Rytmika hraje ukázkový jazz. Basy důstojně kráčejí po dně a bicí lehce swingují. Máme tady taky melancholické mollové kytarové glosy elektrické kytary a vypilované tóny akustické kytary. Uvolněné a živočišně zároveň. Kdybych byl skladatel, přál bych si psát podobné písně. Úžasná lehkost a samozřejmost a nic stylovější už není možné nabídnout. Prostě hudební krása pro ty, kdo mají blízko k tradičnímu jazzu a blues

NEW MORNING – skladba, která dala albu název. Tak tady se dostáváme na rockovou půdu. Trochu boogie, trochu blues, trochu rocku…. Všechno ve správných poměrech. Výrazný refrén a důrazná rytmika. Zase jsou v popředí výrazné hammondky Ala Koopera a Ron Cornelius na elektrickou kytaru. Ten ovšem nemá zapotřebí nějak exhibovat a tak do výtečně interpretované a zaranžované skladby přidává ten správný poměr muzikálnosti. Skladba má zcela určitě ambice stát se hitem v tom dobrém slova smyslu. Není zde nic podbízivého, ale přesto cítíte písňovou samozřejmost a Dylan ji kolem sebe svým zastřeným hlasem rozhazuje plnými hrstmi. Opravdu paráda…

SIGN ON THE WINDOW – Dylanův hlas je doprovázen klavírem a máme tu spíše komornější pojetí. Zpozadí sem přicházejí výtečné ženské sbory ve stylu gospelu. Kooperovy hammondky jsou důležitou součásti koncepce, ale asi záměrně nevyčnívají, spíš dokreslují atmosféru. Hlavní síla je v Dylanově interpretaci a klavírním doprovodu, třebaže v mezihře dotvářejí celé schéma, jako základní rytmické postupy. Kdy se skladby zmocnil nějaký jiný zpěvák z oblasti soulu (třeba Wilson Pickett, David Clayton-Thomas, Chris Farlowe), asi bychom mohli hovořit o jedinečné příležitosti k soulové interpetaci….

ONE MORE WEEKEND – parádní blues od prvních tónů. Zakouřená tančírna, důrazné basy, tepající bicí, stylová klavírní práce, slide-kytara a výtečná muzikantská kooperace. Dylan je doprovázen sboristkami a i když místy až chraptí, výtečné frázování je famózní. Buzzy Feiten na kytaru hraje stylově (takový Duane Allman nebo Rory Gallagher by určitě řádili víc), ale i tak zde máme výtečnou ukázku Dylanovy tvorby.

THE MAN IN ME – spojení písňové formy se soulem, rockem je zdařilé. Melodie je čitelná od začátku do konce. Dylan si nelibuje v experimentování a tak se zde pracuje s přehlednou nijak komplikovanou hudební strukturou a sází se na stylové aranžmá. Melodie ve středním tempu odsýpá a máme zde další model dylanovky, která bude inspirovat písničkáře, aby se rychle „poprali“ s akordy a mohli ji hrát na večírcích a třeba u táboráku. Aranžmá dává prostor pro plné nasazení.

THREE ANGELS – tahle skladba má duchovní charakter – a to nejen podle názvu. Dylanův hlas deklamuje, jako hlas kazatele nebo vykladače Písma. Ze skladby cítím duchovní rozměr, což podmiňují i zvýrazněné Kooperovy hammondky a sborový zpěv jako na kostelním kůru, akustické kytary a rytmika znějí jaksi pokorněji a nevýborněji. Zajímavé a nečekané Dylanovo zhmotnění..

FATHER OF NIGHT – spojení soulu a gospelu s výraným emocionálním interpretačním modelem, za doprovodu ženských sboristek, energického klavíru u dunivých basů. Skladbu budou znát rockeři, kteří poslouchají Manfred Mann Earth Band, kde byla skladba totálně přearanžovaná a výrazně zpomalená… A jsme u konce.

Žádné pronikavé progresivní hudební deklarace, Dylan má svůj styl a dokáže ho smysluplně rozvíjet ve svůj prospěch. Na albu je řada opravdu silných míst, ale i některých „normálních“ a předvídatelných. Myslím, že ale celkové pojetí alba si čtyři hvězdičky zaslouží.