Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 17.04.2012

Album Blood On The Tracks od Boba Dylana považuji za jeho nejlepší projekt sedmdesátých let, aniž bych byl nějak ovlivněn hudebními kritiky, se kterými se zde ztotožňuji (na rozdíl od alba Desire, které se mi na rozdíl od nich zase až jako zásadní tak úplně nejeví). Některé skladby jsem znal z u nás vydaného live alba Hard Rain, které mělo příšerný zvuk a syrovost Dylanova podání byla místy i pro mě na hraně a tak jsem byl zvědav, jak budou znít ve studiové verzi.
Dylan velmi často měnil sestavy hudebníků, které ho doprovázely. Po výtečném americkém Bandu přizval méně známá jména, čímž určitě riskoval. Ale Dylan si dělal v hudbě, textech, aranžmá a pojetí své produkce vždycky to co chtěl sám a nenechával si do toho mluvit. Zase mi chvíli trvalo, než se album dostalo do mé sbírky a už v ní zakotvilo natrvalo…

TANGLED UP IN BLUE – zvonění akustických kytar, které si všechny Dylan nahrál sám, doprovází baskytara Tonyho Browna – hrající základní basové schéma, stejně jako usporně znějící téměř countryové bicí Erika Weissberga. Melodie není komplikovaná, přesto je její linka dostatečně nosná a výtečně slouží skvěle frázujícímu Dylanovi k jeho osobité interpretaci. Dylan je vypravěč a jeho epické příběhy mají charakter mnoha kaleidoskopických obrazců o kterých se velmi těžko vypráví. Především Dylana obdivuji za jeho sloní paměť: pamatovat si takové obrovské množství komplikovaných textů je už umění samo o sobě. V závěru skladby si připojí svůj klasický model hry na foukací harmoniku a vypálí kreativní sólo a skladba se uzavře……

SIMPLE TWIST OF FATE – napětí ve skladbě zůstává, třebaže píseň je hrané s menším dynamickým nápřahem. Dylan vyměňuje zajímavé akordové hmaty a vypravěčsky si pohravá s interpretací a jednotlivými slovy. Dokáže výrazně vykřiknout, aby akcentoval důležitý monet ve sdělení a dodal mu patřičný důraz…. Výtečné. Do mezihry zvolí opět foukací harmoniku a Brownova baskytara mu dělá důležitý background. Zatím to vypadá tak, že si Dylan vystačí sám a i tahle skladba působí jako komorní záležitost. V žádném případě však neuspává, ale má v sobě žhavé uhlí, které doutná a čeká se kdy vzplane…

YOU´RE A BIG GIRL NOW – tohle je ovšem krásná balada. Má i podmanivější aranžmá. Zůstávají akustické kytary, modulují krásné jiskřivé tóny, ale je zde i klavír na který si Dylan hraje sám. Baskytara a bicí zůstávají pořád ve skromné méně výrazné poloze, nehřmí a nešokují nějakými divokými a závratnými breaky, ale udržují napětí. Možná větší kreativnost při kompozičních postupech mohou skladbu v proměnách harmonie učinit přitažlivější širšímu spektru lidí za předpokladu, že se vyrovnají s Dylanovým hlasem a interpretací. Neřeším jeho intonační prohřešky, je tady stále spousta jiných věcí, který stojí nad jeho hlasem a které by v interpretaci někoho jiného zcela ztratily smysl – proto mám Dylana rád a ctím ho.

IDIOT WIND – rytmika ožije, třebaže se drží pořád stejného rytmického vzorce, ale máme zde hammondky, na které hraje Paul Griffin. Tohle není nový hráč, s Dylanem už spolupracoval dávno. Na varhany nehraje jako Emerson nebo Crane, ale spíš jako nenápadný Al Kooper a čeří vzduch a vstupuje do harmonie jako svěží pára. Dylan je sice původně folk-singer, ale z jeho frázování cítím rockový základ, který se neztrácí ani v bigbítu. Weissberg tu a tam překvapí zajímavým breakem, který rychle vsune do skladby, ale zase se poslušně vrátí do svého schematismu. Kytary jsou ve skladbě poněkud utopeny, což je zřejmě záměr, aby vynikla zpívaná interpretace a jemné dynamické odstíny. Griffinovy hammondky jsou místy hodně výrazné, ale zase ne natolik, aby skladbě dominovaly, když se v závěru navíc spojují s foukací harmonikou, uvědomuji si najednou to netypické spojení – varhany a foukací harmonika a ono to funguje. Myslím, že máme co dělat s hodně silnou interpretační výpovědí…

YOU´RE GONNA MAKE ME LONESOME WHEN YOU GO – tady se Dylan vrací do svého písničkářského období první poloviny šedesátých let. Rychlé sekané doprovody na akustickou kytaru a opět jedinečné frázování a pohrávání si s hlasem, který tlumočí osobitá sdělení. Brownova baskytara je jediným nástrojem, který Dylana doprovází. Foukací harmonika v mezihře má opět význam spojovacího můstku a skladba plný vnitřního napětí náhle končí….

MEET ME IN THE MORNING – tohle je úvod jak má být. Je to blues podle nejlepších pravidel. Klouzající akustické kytary, hrají doprovody, ale je zde také steel-kytara Buddyho Cage a klavírní doprovod. Cage je výtečný hráč, který si pohrává s tóny jako velmi erudovaný hráč, který evidentně umí víc, než předvádí. Bicí a baskytara jsou nápadně výraznější a skladba má ostřejší obrysy. Dylan svým nakřáplým hlasem zpívá tak, že mi leze mráz po zádech. Bluesově standardní téma, které nemá nějakou bohatou harmonii, což ani v blues není možné, ale ta melodická linka má sílu. Steel-kytara je preparovaná nějakým elektronickým zařízením, které bzučí jako pořádně rozzuřený čmelák. Myslím, že tahle skladba patří mezi největší perly na albu a stále i po jejím odeznění cítím vnitřní vibrace.

LILY, ROSEMARY AND THE JACK OF HEARTS – tak tohle je celý Dylan. Další skladba vypadá jako ryzí americká lidovka hraná při nějaké venkovské slavnosti. Baskytara a bicí jedou skoro v dechovkovém stylu a Dylan opět svým mečivým nosovým přízvukem stojí před mikrofonem. Řekl bych, že s jistou nadsázkou a ironií nám tady servíruje nějakou kovbojskou romanci, které má countryové téma a navzdory country zde vytvářejí důležitý background Griffinovy hammondky (!) Skladba, která vypadá, že se nevešla na Dylanovo album John Wesley Harding. Epický příběh podle počtu sázených slok vypadá jako nekonečné love story, ale třebaže nejsem milovníkem country, tenhle model v daném spojení příliš nevadí – Dylan ví, proč to dělá a tak to i zůstane, i když musím konstatovat, že znám od Mistra lepší věci…..

IF YOU SEE HER, SAY HELLO – kdybych měl retrospektivně hodnotit nejvýznamnější skladby na albu, které jsem už tu a tam připomněl, pak by tahle skladba byla mou nejoblíbenější na albu a řekl bych že i nejlepší…. Krásné zvonění akustických kytar a taky dvanáctistrunných, ty jsou zde nejčitelnější. Dylanovi se podařil opravdový superkousek: napsal vynikající melodickou linku, do které se navíc dokáže výtečně položit. V interpretaci není zjevná jeho dravost, ale spíše vroucnost a oddanost. Bicí jenom tikají a kytarová předivá se plazí a prolínají jako pavoučí sítě s dylanovskou interpretací. Do tématu se zvolna propletly i hammondky a rozšiřují ten spektrální rozlom barevných světel. Opravdu vynikající věc. Akordicky jsou tyhle věci hodně přitažlivé pro písničkáře a vlastně ani nevím, jestli inspirovala tahle píseň nějakého domácího folk-singera, nebo i zahraničního. Opravdu píseň par excellence!

SHELTER FROM THE STORM – tahle dylanovská poloha má opět charakter rebelantství, tkví v osobité interpretaci klasického folku za doprovodu akustické kytary a baskytary a opět máme co dělat s výtečnou textovou předlohou. Dylan vkládá do interpretace nenápadné napětí a v opakovaném refrénu jakoby podmiňoval význam a smysl celého poslání jeho zpívaného sdělení. Přiznám se, že si vybavuji, že tuhle dylanovku znám z podání nějaké rockové kapely, která si téma vypůjčila a oblékla ji do syrového pojetí, ale nejsem stavu si vzpomenout, o jakou kapelu a období se jedná… Dylan ostatně inspiroval hodně rockerů, kteří vytvářeli coververze z jeho skladeb…

BUCKETS OF RAIN – závěrečná skladba má v úvodu zajímavé akordické proměny v rozlamovaných podobách, jímž sekunduje baskytara. Vypravěčský charakter Dylan nezastírá. Odstřelované kytarové tóny se příjemně poslouchají ve svých návaznostech a dotvářejí nejsilnější okamžiky melodických vazeb na Dylanův hlas, který se mírně v interpretaci proměňuje. Zajímavá skladba s dobře vypreparovanou kytarou až do závěru ukončuje tenhle výlet…

Jsem handicapován tím, že nejsem schopen sledovat a pro sebe překládat dylanovskou „američtinu“ a tím pádem jí rozumět, ale zase mám doma velkou knihu Dylanových překladů a tak si mohu číst obsah zpívaných věcí a žasnu nad tím, jaký je Dylan básník, glosátor, pozorovatel, tematik…. Dylan – svědomí Ameriky – postaven na vlastní platformu s osobitým vizionářským výhledem do komplikovaného světa. A jak dokáže tohle všechno propojovat a navíc zformulovat tak, že tohle můžete číst i jako prózu bez hudebního doprovodu…. Je to úžasná poeticko-intelektuální síla. Dylan nepodlehl syrovému rocku, nebo komplikovaným instrumentacím poloviny sedmdesátých let a dál si jede v různých proměnách po své koleji. Plný počet hvězdiček!

Jenom zírám, kolik se zde u profilu alba objevuje jmen - já jsem je v bookletu CD vůbec neobjevil a třebaže je textově hodně obsáhlý, tak zde o nich není ani zmínka... jenom Brown, Cage, Griffin a Weissberg. Tolik na vysvětlenou a případnou omluvu...