Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.08.2012

Street Legal – album Boba Dylana jsem nejprve poslouchal na pokračování v československém rozhlasu zhruba v době, kdy album vyšlo. Byl to pořad Toulky za písničkou, kde se tematicky prolínalo country, rock, folk, jazz, pop a šanson a Rozhlas po drátě tu nabízel vždycky hodinu před koncem pracovní doby. Protože jsem byl „office´s rat“, tak jsem měl „dráťák“ nad stolem a ejhle, najednou komentátor uvedl, že Bob Dylan (podle tehdejší rétoriky reálného socialismu angažovaný umělec) vydává nové album a že bude postupně přehráváno skladba po skladbě. Nemýlím-li se, tak během týdne zaznělo prvních pět skladeb (o víkendu byla pauza) a od pondělí jelo album dál a ve čtvrtek jeho přehrávání skončilo. Jestli toho někdo v dané době využíval a natáčel to, tak mohl získat celé album pro pásek (?)….
Nicméně album se mi docela zalíbilo a tak jsem už „po něm šel“ a získat ho za nějaký čas na burze už nebylo tak úplně nereálné, třebaže u nás Dylan zdaleka tak netáhl, jako ve „zbytku světa“. A tak se k němu zase vracím a nechám na sebe působit písně z tohoto alba…

CHANGING OF THE GUARDS – začátek se odvíjí podle modelu přímočarého amerického rocku, který dusá, pulsuje a šlape podle svých nejlepších pravidel. Dylanův krásně nakřáply mečivý vokál se nedá zaměnit, ale vedle něho jsou zde i výtečné vokalistky Carolyn Dennis, Jo Ann Harris a Helena Springs. Jeho hlasu s doprovodnými houkavými vokály odpovídající frází to opravdu sluší a Dylan nám najednou nabízí „nové“ pojetí. Na bicí (nastojte!) zde hraje Ian Wallace – bývalý člen King Crimson a slyším i klávesy Alana Pasquyi, který hrál v jazzrockových Lifetime, ale i u Carlose Santany, Steve Douglas ve stylu Clarence Clemmonse (Bruce Springsteen) hraje výtečné saxofony a obecně… myslím, že když dával Springsteen dohromady jeho pověstný E-Street Band, že inspirace přicházela od Dylana a podobného pojetí, jaké slyšíme v téhle skladbě. Melodie je jasná a přehledná a opakuje dané schéma dokola a staví na přímé sdělnosti. Komplexní pódiový rock!

NEW PONY – druhá skladba má bluesový odér. První kytarista Billy Cross doplňován Steve Solesem a Dylanem opakují nosný kytarový riff. Není komplikovaný, ale pro skladbu je důležitý. Zmíněné vokalistky jsou opět v akci, stejně jako výtečně frázující Dylan. Cross do skladby v mezihře vloží kytarové sólo. Není komplikované, ani nijak technicky závratné, ale to ani u Dylana neočekáváme. Dylanovo zpívané sdělení a práce vokalistek je ovšem jedinečná. Kapela ve svém soundu naléhá na daný riff a houpavě rozjíždí kolébání pro Douglasovo bučivé saxofonové sólo, kterému sekundují elektrické kytary…

NO TIME NO THINK – další skladba by mohla být označena jako valčík. Jeho melodie je poněkud vtíravá s mexikánským nátiskem a sborové zpívání zní hutně a je doplňováno houslemi Davida Mansfielda. Píseň bude pro mnohého znít jako kolektivní song pro hospodské prostředí. Žádné country, ale ani rock and roll. Doprovod je vláčný a transfúzi dodávají skladbě vokalistky a trochu pateticky znějící Dylanův vokál. Nemyslím, že by pro album byla právě tahle skladba klíčová, ale nezní mi jako nějaké outtake, který byl pro album zachráněn. Má to svůj styl a výrazně se odlišuje od dvou předešlých skladeb…. Podle mého pohledu má skladba svou podmanivost, ale je myslím, zbytečně dlouhá. Dylan-prozaik ale potřebuje pro svoje sděleni prostor a tak přes osm minut posloucháme prolínání instrumentace a zpívaného projevu…..

BABY, STOP CRYING – kytarový mlýnek za doprovodu varhan a máme zde baladický model další písně. Je výtečná svou harmonickou strukturou. Myslím, že by se dobře vyjímala i v repertoáru Joe Cockera, Leona Russella nebo Davida Claytona-Thomase. Tady se Dylan za doprovodu sboristek dotýká soulu. Prolínání durových a mollových akordů mají příjemné harmonické sestupy. Na baskytaru zde hraje Jerry Scheff – který ve studiu podporoval svou basovou linkou občas legendární Doors. Kytary příjemně zvoní v doprovodech a varhany mají správný chvějivý rejstřík. Opravdu zdařilá skladba v klasickém dylanovském stylu sedmdesátých let. Douglas nezapomene vložit spojovací můstek na saxofon a melancholicko-nostalgické pojetí je zcela čitelné. Opravdu silná baladická záležitost ve středním tempu.

IS YOUR LOVE IN VAIN? – další skladba mi nevím z jakého důvodu navodí atmosféru Vánoc. Možná je to těmi dlouhými hladivými tóny saxofonů a varhan. Také Dylan zpívá s viditelně hlubší vroucností a pokládá se do tématu. Sboristky dotvářejí celkový sound v tom nejlepším slova smyslu. Wallace a Scheff se rytmicky moc neprojevují – skladba má charakter pohodové atmosféry, třebaže tenhle pocit může být v příkrém rozporu s Dylanovým obsahem textu. Na trubku zde hraje vyhlášený hráč Steve Madaio, který měl angažmá např. u Franka Zappy. Alan Pasqua zde dostane příležitost dlouhými tóny hammondek rozestřít podmanivou harmonickou strukturu, zatímco kytary hrají pouhé standardní doprovody. Příjemné a hladivé….

SEÑOR (TALES OF YANKEE POWER) – poněkud tajemný začátek. Tady se Dylanovi daří od začátku vystavět silný příběh ve spojení s podmanivou, až procítěné tajemnou atmosférou. Silná skladba. David Mansfield vloží hru na mandolínu, která se vklíní mezi dusající bicí a hutné zjednodušené basy. Douglas si hraje se svým saxofonem. Kytarové nástupy Crosse znějí nadějně, ale jsou bohužel příliš krátké, jakoby neměly být připuštěny k lizu. Mexické téma o střetu s americkým živlem je jistě velmi podnětné a posluchače má sílu zaujmout, jako jedna ze silnějších skladeb na albu. Na percussion je zde Bobbye Hall (hrával u Rolling Stones) a oceňuji dynamické odstiňovaná instrumentace. Všichni jedou jako „jeden muž“, ale čitelně vystupují jednotlivé instrumenty, aniž by někdo měl tendence převažovat. Zajímavý song…

TRUE LOVE TENDS TO FORGET – opatrný rozjezd v klasickém modelu zpomalovaného rytmu a prolínání akordických proměn. Také zde cítím dotek soulu a klasické americké balady. Nemyslím, že by ze skladby mohl být hit, ale pro širokou americkou scénu je skladba dostatečně přijatelná, aby s Dylana udělala hitmakera. Výtečné frázování ve zpěvu u Dylana i jeho vokalistek. Billy Cross hraje bottleneckem kytarové sólo a ani tady není důvod tvářit se kysele. Má svůj výraz a smysl pro detail, je ale opět příliš krátké a nerozvíjí svoji představivost. Je to schematické, ale niterně účinné a věrohodně znějící…

WE BETTER TALK THIS OVER – tahle skladba mi ovšem zní jako country rock a mohla by být v repertoáru řady jiných interpretů, kteří by ji dokázali procítit. Dylan je ale vypravěčem obnažovatelem myšlenek a tak vystačí s jednoduchým doprovodem, kde se toho příliš moc neděje, ale nezdá se mi, že by mu to nějak vadilo. Musím přiznat, že bych tady uvítal větší prostor pro klávesy, kytaru, housle nebo saxofon a jednotlivé drobnůstky mi připadají mírně nedovařené, ale také to mohl být ryzí Mistrův záměr. Dylanovy vrtochy byly poměrně nevyzpytatelné a tak se mi zdá, že prostě chtěl na album dostat country a tady jsme toho svědky….

WHERE ARE YOU TONIGHT? (JOURNEY THROUGH DARK HEAT) – závěrečná skladba se nese ve zvuku percussion a další melodické postupy dobře odsýpají a Dylan si frázuje do klapajícího rytmu pod clonění varhan a občasně kytarové proměny. Také tohle je klasický model dylanovského pojetí. Pasqua na hammondky vloží minitémátko a já jsem na rozpacích, jestli tahle milostná šaráda s mírně eroticky latentním pojetím je blues nebo model country blues. Docela příjemně se to ale poslouchá a je to stylově únosné téma na závěr tohoto alba…

Ohlédnu-li se za Dylanovou masivní diskografií, naleznu v jeho produkci výraznější albové projekty, ale i slabší kousky. Tohle album nepatří do té první kategorie, ale na druhé straně si myslím, že od něho znám i ještě slabší produkci a tak jsem někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Asi by bylo nejobjektivnější tři a půl, ale to nejde. Tak to zaokrouhlím na čtyři. Za melodické nápady a jakousi podmanivou přímočarost, která mě ovlivnila při rozhodování….