Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.07.2011

Leo Kottke pro mě bylo jméno v encyklopedii, které bylo skloňováno s úctou a respektem a přitahovalo mě na něm už jenom to, že hrál aktivně na dvanáctistrunnou kytaru, na kterou jsem hrál i já. Dlouho mě byl ovšem nedostupný, protože jeho alba v mém okolí nikdo neměl a tak trvalo nějaký čas, než jsem měl možnost se s jeho hudbou seznámit. Starší kamarád, milovník „staré hudby“ a také akustické hudby měl doma několik jeho titulů a tak jsem konečně pootevřel dveře do neznámé komnaty, na jejichž dveřích byl nápis LEO KOTTKE.
Musím přiznat, že jsem zůstal ohromen. Třebaže založením ryzí rocker, jsem akustickou hudbu dokázal citlivě vnímat a akceptovat. Ten člověk hrál neuvěřitelným způsobem ve zvláštních technikách na akustické kytary, že jsem měl místy pocit, jakoby nehrál na kytary, ale na opravdovou harfu, která je vedle sitáru považována za jeden z technicky nejobtížněji zvládnutelných strunných instrumentů (a to na ni hrají hlavně ženy!).
Ve své sbírce mám od tohoto kumštýře pouze jeden titul, třebaže jich vydal během své kariéry docela dost, ale jejich dostupnost byla vždycky obtížná, protože u nás se z pochopitelných obchodních důvodů prodejci vždycky zdráhali (a nadále budou zdráhat) objednávat tituly, které nebudou obchodně natolik prodejné, aby mohli riskovat nějaké hlubší ztráty.
To by ale posluchače nemělo odrazovat, třebaže prý i v zahraničí (přes jeho úspěch a respekt) se jeho alba neprodávají v nějakých závratných počtech….
Když se podíváte pozornějším náhledem na jména doprovázejících hudebníků, tak starším ročníkům nebudou znít jako „název vesnice v Pyrenejích“.
Roy Estrada byl členem Zappových Mothers Of Invention, Paul Lagos hrál ve skupině Johna Mayalla, Kenneth Buttrey zase na bicí nástroje u Boba Dylana, Larry Taylor basoval u Canned Heat, ale i u zmíněného Mayalla a Wayne Moss také u Boba Dylana…

CRIPPLE CREEK – úvodní téma bude znít rockerovi asi jako nějaký derivát country. Ostatně skladba je traditional z amerického prostředí, takže nebudeme tak úplně daleko od pravdy. Mlýnky na dvanáctistrunnou akustickou kytaru znějí velmi svižně a svěže s neobyčejnou lehkostí a technickou přesností a jsou doprovázeny přesně šlapající nevýbojnou rytmikou….

EIGHT MILES HIGH – Kottke si vypůjčil svou coverzí známou skladbu legendárních Byrds. Zbavil ji psychedelického odéru a zase máme co do činění s vynikajícími party na dvanáctistrunnou kytaru. Kottke se nám ale představí i jak zpěvák. Má hluboký, mírně patetický timbr v hlase, ale fascinuje především jako kytarista. Instrumentální schéma je hrane s velkým nasazením a přesvědčivostí. Tohle ostatně docení především kytaristé. Který z nich by vlastně nechtěl ovládat takovým způsobem jak levou tak pravou ruku, zachovat rytmickou přesnost a technickou suverenitu podání?

JUNE BUG – v téhle skladbě se Kottke více přibližuje k blues. Jeho živočišné pojetí ctí základní formu, ale jinak si s harmoniemi dělá opravdu co chce. Na National steel-kytaru dokáže bdělat pomocí bottlenecku opravdová kouzla a vynikající baskytarista Larry Taylor s přesně šlapajícími bicími nástroji Paula Lagose se jeho rytmickým představám dokonale přizpůsobují.

THE ICE MINER B – další skladba má subtilnější charakter. Je hrána na šestistrunnou akustickou kytaru a vzdaluje se americkému pojetí hudby. Mohla by být za jistých okolností vnímána jako staroanglická balada. Kottke nás navíc způsobem hry, ale i cítěním přesvědčuje o svém klasickém vzdělání na tento nástroj….

BUMBLEBEE – tahle skladba má ovšem bigbítové základy. Potvrzují to jednak bicí nástroje Kennetha Buttreyho a baskytara Wayne Mosse, kterým sekunduje navíc klavír Johna Harrise. Dostane dokonce možnost uprostřed skladby zahrát sympatické krátké minisólo. Kottke stojí opět před mikrofonem, ale hlavně servíruje svoje party na dvanáctistrunnou kytaru. Skladba zvoní a rozezpívává v daných pozitivech, kterým dopřávají potřebnou vláhu Harrisovy klavírní party….

STEALING – Kottke hraje v playbacích na akustické kytary v lidovém harmonickém pojetí. Přesto jsou jeho party dobře prokreslené, vibrující a plnokrevně nosné, jako imaginární zlodějské prsty, jejichž přítomnost jakoby byla vložena už do samotného názvu, což mi připadá kontrastní a docela vtipné…

MONKEY LUST – tohle je ovšem pořádný zářez do pažby pomyslného derringeru. Kottkeho superrychlá kytarová přediva jsou v podstatě nesledovatelná a nepočitatelná. Je v nicjh srašná spousta emocionálního vzepětí. Hostujícím zpěvákem je jistý Juke Box Phantom, který se do kytarové hry vloží jako nezvladatelný živel…

POOR BOY – další skladbu si Kottke vypůjčil od amerického písničkáře Johna Faheyho. Také se o ní dá hovořit jako o dalším osobitém countryovém derivátu. Kottke používá na National steel-kytaru opět bottleneck, který ovládá mistrovským způsobem. Do hry mu vstupuje klavír Jeffreyho Kaplana, ale také dobře odpíchnutá rytmika baskytaristy Pata Smithe a bubeníka Paula Lagose.

LULLABY – také Kottke chce být osobitým způsobem sentimentální a proto si napsal i tuhle ukolébavku, kterou interpretuje na National steel-kytaru s bottleneckem, ale také jí táhlým nosovým způsobem zpívá za asistence Lagosových bicích nástrojů Taylorových basů. Skladba má opět countryovou atmosféru pohody, ležérnosti a konejšivosti, kterou ani mírně zesílená rytmika nedokáže přibít k zemi…

MACHINE NO. 2 – Kottkeovy kytarové party nabírají famózní podoby. Na dvanáctistrunnou kytaru hranou pomocí bottlenecku vytváří osobité melodické obrazce ve skutečně rychlých výměnách jako správně namazaný stroj a výtečný baskytarista Taylor a breaky Lagosovy bicí baterie se rozehrávají v pořádně odpíchnutých figurách. Mistrovsky zahrané kytarové předivo s neuvěřitelně technicky dokonalým záběrem…

HEAR THE WIND HOWL – tohle totální nasazení trvá i v další skladbě, kde se ještě více projevuje jeho famózní ovládání dvanáctistrunné kytary v neuvěřitelně rychlých bězích jednak v rytmické poloze, ale i v melodických erupcích. Jeffrey Kaplan dodává klavírní hru a Lagosovy bicí nástroje s Patem Smithem na baskytaru tvrdí muziku. Když ho tak poslouchám, jako kousky vyvádí na akustické kytary, řekl bych že takovému Jimmy Pageovi se musely dělat na čele vrásky, když poslouchal jeho kytarové eskapády…

BOURRÉE – nádhera sama o sobě. Mistr barokní hudby Johann Sebastian Bach posloužil svým Bourrée i Kottkeovi k vytvoření coververze. Kottke hraje se skutečnou erudicí mistra ovládající i klasickou koncertní kytaru. Nemám pouvoir, abych ho mohl strovnávat s koncertními kytarovými specialisty na Bachovu komorní hudbu, ale řekl bych, že by vedle nich Kottke zaujal velmi čestné místo. Jeho pojetí je velmi stylové a má dokonale přesvědčivý výraz a hutnost i v basovém doprovodu. Docela jinak zpracovaná verzi než za použití příčné flétny a baskytary jako u Jethro Tull, ale stejně působivá!

ROOM 8 – další vynikající kytarové studie pro dvanáct strun. Kottke si dokonale vystačí sám. Jeho arpeggia, ale i rychle hmatové výměny mají neochvějnou suverenitu ve výrazu a zaplaví vás při poslechu bohatými harmoniemi. Kytaristů kteří hrají podobným způsobem bude asi víc, ale myslím, že dosáhnout takovéto úrovně a udržet napětí a hráčskou sebejistotu, to už ten seznam hudebníků asi prořídne…

STANDING IN MY SHOES – závěrečná skladba je písňového typu s výraznou melodií. Trochu country, trochu blues, ale hlavně střídání technik hry na tlumené struny, používání flažoletů a klouzavých tónů se zde děje ve velkém stylu, třebaže pořád zůstáváme na písničkové platformě. John Harris zde asistuje s klavírem a Wayne Moss svými basy a Kenneth Buttrey za bicími nástroji dokreslují rytmickou složku.

Kdo dokáže ocenit krásu akustické hudby, vydal se správným směrem. Není to cesta za Led Zeppelin na albu III., ale do úplně jiného království, kde se klade velký důraz na interpretační přesvědčivost a suverénní podání, ale zároveň se u toho nepředstírá nějaká umělecká rozervanost a bezbřehost. Tedy žádná „kotlíkárna“, žádné falešné sentimenty bratří Nedvědů, ovšem ani hudební uchopení ve stylu Vladimíra Merty nebo magických tónů Dagmar Andrtové-Voňkové…. Kottke je pro mne hodně svébytným hudebníkem, který dosáhl úspěchu a uznání především v odborných kruzích., ale i mezi kytarovými teoretiky a samozřejmě i praktiky. Vedle vlastního autorského přínosu dokáže tvůrčím způsobem vystavět i v coververzích takové hudební pojetí, že by sami autoři nevycházeli z údivu, jakým způsobem se dá pracovat s jejich vlastním materiálem. Třebaže zde nevládnou drásavé decibely elektrických fenderů a gibsonů, máme co dělat s pravdovým kytarovým kumštem ve velkém formátu. Myslím, že by se hodně sebevědomých rockových kytaristů mohlo popadnout za nos, kdyby měli interpretovat Kottkeovy kytarové party anebo nastudovat jeho techniky hry.
Ojedinělé věci si zaslouží uznání a mých pět hvězdiček je proto zcela namístě.