Reakce na recenzi:

Cossack - @ 06.07.2011

Debut samotáře Quorthona a jeho Bathory. Kult kultů a nekorunovaný král celé undergroundové říše! Ve své době naprosté zjevení...

Toto album, které svou ministopáží (necelých 27 minut) možná ani nesplňuje požadavky na regulérní LP, se nesmazatelně zapsalo do dějin moderní hudby, a svými osmi skladbami (budeme-li počítat intro "Storm Of Damnation" a bezejmenné outro, tak deseti) výrazně pomohlo definovat nový směr extrémní tvrdé muziky.
Jistě, ani tento styl nemohl vzniknout z ničeho, takže pozornějším uším neuniknou vlivy syrového hard rocku raných Black Sabbath, také street-punková agresivita a zlost smeček The Exploited nebo GBH, stejně jako drsný a špinavý rock’n’roll Lemmyho motörové bandy. Přestože lze nalézt i některé styčné body s tvorbou britských rarachů Venom, hudba Bathory je přece jen dost jinde a ozvěny nové vlny britského heavy metalu jsou v ní slyšet jen velmi vzácně a vzdáleně. Quorthon si tenhle tenkrát populární proud moc neoblíbil a není divu, že přirovnávání ke zmíněným Venom novináři nesl velice nelibě.

Co je vlastně na černém albu s bílým příjmením hraběnky Alžběty nad kozlí hlavou tak výjimečného?
Když necháme stranou metafyzično a těžko vysvětlitelnou „magii”, která z nahrávky vyzařuje, pak svou roli jistě sehrálo skvěle vyvážené smíchání výše uvedených hudebních ingrediencí, jež se navzájem dokonale doplnily, umocnily a spojily, čímž vytvořily působivý, neotřelý a soudržný celek. Připočítáme-li garážový zvuk, za nějž by se styděla i nejposlednější bezvýznamná partička rockerů z počátku 70. let, máme tu počin tak zvláštní a osobitý, že nemůže zapadnout bez povšimnutí.
Ať už to budeme brát z hlediska pozitivního, nebo negativního...

Intro "STORM OF DAMNATION", přes tři minuty trvající vichr, liják a hřmění, to vše doprovázeno ponurým odbíjením zvonu; intro tak dlouhé a monotónní, že bych ho zkrátil minimálně o polovinu...
Ale ono by to pak nefungovalo!

Právě v okamžiku, kdy už má jeden té zatracené „Bouře zatracení” tak akorát, objeví se „HÁDÉS”; a na pochmurného boha podsvětí je proklatě rychlý a hlasitý!

Sotva přežijeme nájezd ze záhrobí, je tady další útok; tentokrát musíme čelit samotnému Smrťákovi, který si nejspíš vypůjčil Harleye od někoho z Motörhead, jen z něj vyždímal vyšší rychlost, než pro jakou byl stroj zkonstruován, takže burácející motor hrká celou mašinou, až se zdá, že se rozsype! Takhle jezdí "REAPER"...

A už je tu "NECROMANSY", špatná až do morku kostí, takže nepřekvapí ani (záměrná?) chyba v názvu (v textu figuruje správné "necromancy"). Zde se tempo nepatrně zvolní, asi proto, že k čarování a rozmlouvání s duchy zesnulých se vyšší rychlost nehodí...

Teď nadešel čas oběti – "SACRIFICE". A možná, aby nás to tolik nebolelo a my to měli rychle za sebou, jede se opět na plné obrátky.

I následující spolčení se svrženým andělem je kvapík, jak se patří, takže si snad ani „Taťka” nahoře našeho sotva dvě a půl minuty trvajícího prohřešku nevšimne...
"IN CONSPIRACY WITH SATAN".

"ARMAGEDDON" nezůstává svému názvu nic dlužný. Tyhle dvě minuty a půl však asi přehlédnout nepůjde; vyhlazovací jízda se vším všudy, opravdová řež!

Poté nezbývá, než vzkřísit mrtvé – "RAISE THE DEAD"... Zlověstný začátek – umíráček, tlukot ožívajícího srdce – další chrastivé riffy, jako by měla kytara místo strun kosti... Po krákavém zvolání „Prach prachu!” se naplno rozjíždí střednětempý ceremoniál, na jehož konci zůstanou hroby bezpochyby prázdné...

Ale ne nadlouho! Propuká dvě a čtvrt minuty dlouhá válka, která je určitě tou nejničivější a definitivně poslední. "WAR" – smršť, co smete vše...

Pak už jen kratičké outro, abychom konečně mohli vydechnout (za předpokladu, že jsme přežili).

Kult, kult, kult, kult, kult!