Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.07.2011

Skupinu Chicken Shack znám z raných sedmdesátých let. To první setkání bylo prostřednictvím jejich alba O.K. Ken? Na jehož obalu seděl černošský chlapec a vedle něho lidská kostra. Musíte uznat, že takový obal nikdy nezapomenete, třebaže byste viděli nekonečnou řadu dalších obalů. Po delší době se mně dostalo do rukou album Imagination Lady, které bylo hardrockové a prolínaly ho nějaké balady. Bylo údernější a komerčně docela úspěšné, i když stopáží hodně krátké…
Chicken Shack patří do řady bluesových skupin, kterými byla vydlážděna britská scéna druhé poloviny sedmdesátých let. Pochopitelně se všechny tyto kapely snažily získat pečeť originality a odlišnosti, aby se v daném prostředí co možná nejdéle odlišily. Zpívající hráčka na klávesové nástroje jim zaručila tuto odlišnost zcela jasně deklarovat, ale bohužel nezůstala v řadách kapely dlouho. Kytarista Stan Webb byl velkým obdivovatelem černošského bluesmana Buddyho Guye, což bylo v jeho hráčském pojetí docela zřetelné. Byl to talentovaný hudebník s ambicemi se prosadit, nicméně úrovně Erika Claptona, Alvina Leeho a Petera Greena nedosahoval. Nicméně jeho kytarový potenciál zaručoval Chicken Shack určitou úroveň hudební interpretace a byl logickým frontmanem kapely. Třebaže ostatní hráči, vzhledem k personálním proměnám v kapele, byli méně čitelní, měli nadprůměrnou úroveň. Ani oni nebyli špičkoví instrumentalisté a byli vnímáni v tom obecném pojetí jako kvalitní doprovazeči. Byli to však vždy hráči vybíraní s úmyslem mít cit a vztah k bluesové formě propojené s rockem…
Jako v případě dalších skupin, vycházejících z blues, ani zde nebylo výjimkou, že první album obsahovalo především coververze originálů, než vlastní autorský materiál, který byl v menšině.

THE LETTER – klasické rhythm and blues v úvodní kytarové introdukci z pera Freddieho Kinga. Sólový hlas patří Stanu Webbovi. Musím konstatovat, že se mi spíš líbí jeho kytarová hra, než samotný zpěv. Dobře sice frázuje, ale jeho hlas nemá v sobě tu hrdelní bluesovou přesvědčivost a hlasové vibráto mi do blues moc nezapadá. Nicméně je třeba si zvyknout že nejen na tomto albu, ale především na těch bez Christine Perfect ho budeme vnímat jako hlavního zpěváka… Kytarová hra má ovšem svoji sdělnost a bluesovou naléhavost…

LONESOME WHISTLE BLUES – další bluesová coververze. Do hudebního tématu vstupují dechy. Patřilo k britskému bontonu, že dechová sekce podbarvovala podle amerického zvyku mnohá bluesová alba, třebaže skladby hrané na koncertech se bez toho „křoví“ musely obejít. Dechová sekce ovšem nejsou žádní venkovští dobrovolníci, ale jazzmani zvučných jmen na britské půdě Dick Heckstall-Smith, Steve Gregory, Johnny Almond a Alan Ellis. Tady se ovšem noikdo z nich sólisticky neprojevuje a dělá v pozadí onen background. Zato Webb zde má možnost popřát kytarovému tématu sólový prostor. Je stylové, třebaže technicky nijak rafinované

WHEN THE TRAIN COMES BACK – další skladba zmírní v tempu, ale i v razanci podání a baskytara a bicí hrají základní doprovody, zatímco Webbova kytara v mírném pojetí vytváří kytarové ornamenty a prokresluje atmosféru. Zde ovšem výrazný prostor dostává Christine Perfect. Skladbu si také sama napsala a je to na ní, ale i na jejíá interpretaci poznat.Doprovází se na klavír a my máme možnost vnímat její hladivý a zastřený pěvecký projev. Má v sobě konejšivost a melancholii loučení. Zpívá spíše ve středních polohách a nijak neomračuje jako později například Elkie Brooks, přesto je její bluesová interpretace velmi přesvědčivá a dotýká se podstaty lidské duše…

SAN-HO-ZAY – Freddie King „dodává“ další materiál. Stan Webb se zde skutečně dostává k vyprecizování své hry a vlastního výrazu. Sylvesterovy basy mají svižnější linku a Bidwellovy bicí nástroje mají příležitost v nápadnější prezentaci. Skladba má švih a přímý tah na branku a dobře se poslouchá její melodičnost a oceníte její sdělnost a srozumitelnost. Webb nezabředává do nějakých dlouhých kytarových chorusů a jak už jste zjistili, stopáž skladeb na albu má průměrnou délku kolem třech minut a nijak se zde neimprovizuje k omráčení posluchače….

KING OF THE WORLD – také skladba legendárního Johna Lee Hookera nabízí další coververzi. Doprovod je sice poněkud ušlý, třebaže v opakujícím schématu baskytarových tónů, bicích úderů, ale i sestupných klavírních akordů dochází občas ke změnám v počítaných dobách. Na pětiminutové ploše (jedna ze dvou výjimek) se zde opakuje páteřní melodická linka. Možná zde chtěli být Chicken Shack hookerovštější než John Lee Hooker, kdo ví?

SEE SEE BABY – tahle skladba od Freddieho Kinga je podle mého názoru životnější a zajímavější. Máme zde ve hře opět dechovou sekci, ale i Webb se zde zajímavějším způsobem zmocní melodické linky a jeho hlasové erupce vytahované do výšek mají dostatek prostoru k seberealizaci…

FIRST TIME I MET THE BLUES – Montgomeryho blues ovšem výrazně zpomalí tempo a právě v tomto typu bluesového uchopení Webb hodně přesvědčivě deklaruje svou příslušnost k danému žánru. Jeho tóny jsou jasné, nezkreslené a uvolněné. Pohrává si s jejich jemnými niancemi opravdu velmi citlivým a stylotvorným způsobem. Musím si ale postesknout, že Christine Perfect je až příliš upozadněna se svým klavírem a vůbec si myslím, že by skladbě, ale vlastně i celému albu prospělo, kdyby dostala větší prostor k sebevyjádření. Nahrát klavír a varhany v playbacích na album by nečinilo žádné potíže a obecně by to prospělo celému albu, ale i skupině. Začnete totiž mít trochu neodbytný pocit, že Webb (při vší úctě) zní pořád stejně a jeho přidržování se klasické formy je moc rigidní.

WEBBED FEET – střední tempo je nasazeno v živějším pojetí. Webbova kytara získá prostorový sound v tónové barvě, což je jenom dobře a přichází do popředí jako zdálky. Sylvesterovy basy opakují melodický mlýnek a bicí nevýbojně tepou základní rytmy. Christine Perfect je ovšem zase příliš v pozadí, třebaže její klavírní tóny slyšíte a vnímáte, ale bylo věcí produkce a také proporci při vyhodnocování hudební režie s těmito záležitostmi naložit v nějakém levelu, ale tehdy se takto neuvažovalo.Tato skladba byla Webbova vlastní instrumentální záležitost….

YOU AIN´T NO GOOD – konečně je zde Christine Perfect zpět. Dodala vlastní skladbu. Nemá sice nějak závratnou harmonii a její melodická linka není nějaká závratná, ale její interpretační pojetí z ní činí výtečnou bluesovou kompozici prvního plánu. Sama vlož do mezihry sólo na klavír. Nešokuje nějakými divokými akordickými obraty, ale její úhoz a technická jistota jsou na suverénní úrovni hudebníka s hlubokým cítěním. Velká škoda, že nedostala na albu více prostoru – chápu že frontman je zde Webb, ale gentlemansky půl napůl by vůbec nebylo od věci…

WHAT YOU DID LAST NIGHT – poslední skladba pochází z Webbovy dílny. Je pojata v pomalejším tempu, ale cítím z ní snahu po experimentu a odlišení od všeho ostatního co zde zaznělo. Webb si pohrává s kytarovými tóny a jejich rozeznívání i úsporné vibrování zní zajímavě i s dozvukem. Klavírní spojovací můstky Christine Perfect se zde ústrojně zapojují do písně. Není to skladba pro velké pódium a tisícihlavé davy pod ním, ale v klubovém prostředí za chatrného osvětlení bylo zcela určitě možné ucítit patřičné vibrace a o to šlo určitě Chicken Shack asi nejvíc…

První studiové album kapely s dlouhým názvem Forty Blue Fingers, Freshly Packed And Ready To Serve má v sobě zakleto „poselství“. Čtyřicet prstů byl součet všech prstů přítomných čtyř členů kapely – docela vtipné zašifrování, co říkáte?
Album se u nás špatně shánělo a nakonec jsem si ho koupil při mé první cestě do Anglie v r. 1991 v malém obchůdku na Old Bond Street v centrálním Londýně…
V okruhu mých známých jsem „stoupnul v ceně“, protože jsem byl první kdo ho získal. Ostatní alba mezi lidmi kolovala a nebyl až tak velký problém na ně na burzách dosáhnout.
Domnívám se, že na čtyři hvězdičky album dosáhne a proto mu je s menším zaváháním přiznávám…