Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.03.2017

Jak dlouhou hudební etapu musí v životě urazit člověk, aby dospěl na okraj poznání, aby došel naplnění svých poznatků a tužeb? Jistě se touto otázkou zabývali mnozí muzikologové i amatérští fandové tohoto uměleckého vývojového směru a odpovědi na ni budou jistě u každého jedince subjektivně rozdílné.

Když se ohlédnu po časové linii nazpátek, na jejím druhém okraji, zruba u rysek dvanáctého, třináctého roku, vidím kazetový magnetofon a v něm dokola se převíjející Citron, Tublatanku a další. Záměrně vynechávám pop a disco, protože tomu, kdo prošel osmdesátými roky, se kapely jako Boy, Roxette, Alban a mračna dalších cpaly do uší skrz rádio a televizi, rozhlas a diskotéku všemocně a dravě.

Pak se to ale zlomilo - kolem vás frčí Metallica a Helloween, copak se tomu dá ubránit? Sepultura, Slayer, jen ať to pořádně duní, čím tvrdší, tím lepší... bože, jak jsem jen mohl, říkám si po více jak 20 leté době. Naštěstí s přibývajícím věkem se člověk zklidní a hledá především melodie, ale také se vyvíjí, dospívá (stárne), studuje a čte. Klasika mě učiní šťastným (zlom číslo dva) a také že ano, pryč s tvrdou pózou, odhoď ten neslušivý kabát, to je přece velký pokrok, ve vážné hudbě leží obrovský kus historie a umění.

A co dál, zapomenout na rock? Ani náhodou, třetí zlom, a snad i poslední. Je tu knečně to pravé, přede mnou leží sedmdesátky! Floyd a Yes, King Crimson a Generátoři, teď je to to ono. A co instrumentální hudba, hm, Satriani - dobrý, blues - Bonamassa výborný. A dál? Už nehledám! Přišlo to samo, jazz, jazz rock, fusion...a na samé špici Al Di Meola, copak si můžu přát víc? Nakochán, namlsán, spokojen! Tak nějak by to přece mělo být.

Basové extempore otevírá úvodní Flight Over Rio - po chvíli se přidají perkusní nástroje a Al začné dovádět se svou kytarou. Spleť rytmických překvapení nebere konce a latiský ráz skladby má svá neopakovatelná a silná místa. S rytmy samby a v objetí pokojnější atmosféry svádí boj Di Meolův nástroj srkze skladbu Midnight Tango, její jazzová část a santanovské perkuse ji převedou ke břehům Španělska. Tam se mi krásně lebedí, za zvuku flamenca a ve společnosti virtuoza tohoto stylu, Paco de Lucii, s nímž Al vytvoří dráždivý kytarový duet skladby Mediterranean Sundance.

Živelné bicí i basa splétají v sousedství virtuozního mistra svůj fusion-rockově orientovaný kus Race With Devil On Spanish Highway. Atmosféru zelenajících se andských horských výběžků symbolizuje kratičká píseň Lady Of Rome, Sister Of Brazil, jakýsi most k závěrečnému, bombasticky vystavěnému pomníku Di Meolova umění, skladbě Elegant Gypsy Suite. Výborné melodie vně, častá jazzová zastavení, změny a dynamická tvárnost, to vše tu buble pod prsty opravdové veličiny kytarového umění.

Meola mne uchvátil, uhranul a naplnil, MEOLA IS GOD!