Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 31.03.2013

Setkání s Al DiMeolou je pro mě vždy malým svátkem, ale album Electric Rendezvous mě nějak míjelo. Nebylo to proto, že bych o ně nestál, nebo že by se mě nelíbilo, ale v prostě v dané době pro mě nebylo dostupné a postupně překrývalo pátrání po něm jinými alby a tak jsem na něj asi i trochu zapomněl. O to víc mě potěšilo, že jsem ho našel v kompletu DiMeolovy hudby na CD, kde uzavíralo pentalogii prvních Mistrových řadových alb.
Protože jsem ho vlastně nikdy neslyšel, tak jsem se na tohle hudební dobrodružství docela těšil….. Že to bude mimořádná hudební záležitost, jsem mohl předpokládat, ale by jsem i zvědav, zda fenomenální kytarový virtuos udrží linii, anebo se pustí jiným směrem? Tahle otázka mě vzrušovala…

GOD-BIRD-CHANGE – pořádný rytmický nástup a dívám-li se na obsazení, je tady hráčská elita number one, třebaže hudebníci, kteří s Mistrem spolupracují už řadu let a dobře se znají. Profesionálně univerzální bubeník Steve Gadd a hráč na percussion Mingo Lewis prostě vytvářejí jedinečný rytmický pilíř s pulsující baskytarou Anthony Jacksona. Je tady „český Honza“ Jan Hammer, jehož synthesizerové vlny jsou už zdaleka čitelné a vypomáhá jim na další keyboards Mingo Lewis a samozřejmě Mistrova kytara. Je jí tady plno od počátku, ale je přesto součástí kooperace hudební jednotky a vrcholné okamžiky ještě přijdou… Jediné jméno Phillippe Saisse (asi Francouz?), jsem v sestavě neidentifikoval (!?)

ELECTRIC RENDEZVOUS – druhá skladba zní trochu uhlazeně. Prolínání kytarových rozkladů bublá jako horská bystřina a po krátkém stop-timu se mění rytmus běžícího koně na polyrytmické změny, u kterých už se nedá počítat a znovu jako mnohokrát předtím jsem fascinován tou jedinečnou souhrou. DiMeola mění barvy kytarového pojetí a stylové směřování. A skladba výrazně graduje. Je tady jeho klasický kvílivý sound, ale jsou zde i syrovější zkreslené tóny a všechno se vrství do sebe a je semíláno do jednoho útvaru. Hammer zde synthesizerem krátkými akcenty napodobuje zvuk trubky a už je zde i jeho Oberheim, který svádí s DiMeolovou kytarou nerovné souboje. Rockově dravější model hudby s jedinečným riffem, kterému nahrává spojovací můstek baskytary a clavinetu a samozřejmě vířící percussion. Fantástico, bravissimo!

PASSION, GRACE AND FIRE – kytarové mlýnky se opět zaryjí do vašich uší a přeznívání strun se tříští v prostorovém doznívání. Ano, jsou tu akustické kytary! A vedle Al DiMeoly je zde elitní host: Paco de Lucía. Zdaleka ne první a ani poslední setkání těchto dvou velikánů akustických kytar. Elastické klouzání tónů, se jedinečně prolíná. Máme zde opět španělské flamenco s prvky latinskoamerické hudby a famózní glissanda se snoubí s arpeggio a pascuadem. Prostě famózní uchopení hudební formy v takovém tvaru, kdy místy přestávají platit hranice hudebních pravidel a když přivřu oči, vidím erupce sopečných plynů, vzedmuté vody oceánu, zamračené nebe, ale i spalující nekonečný sluneční obzor. Nechybí ani tleskání, které je ve flamenku součásti hudební výbavy. Myslím, že každý pořádný kytarista má svůj vnitřní sen přiblížit se těmto velikánům…. Bohužel, u drtivéo většiny z nich je to jenom snem, ale takhle opravdu dokáží na světě zahrát jenom oni….

CRUISIN´– zpěvná varianta fusion music. Žádný akademismus, ale pořádně vypilované téma s nosným modelem, na kterém stojí celá skladba. Toho jazzu je zde ubráno, ale rocková poloha není přespříliš agresivní, spíš pulsující a dynamicky zhutnělá. Dá se na to tancovat, ale není to nějaké přibližování k tanečnímu popu. Je to alternativa k jazzrockovým kombinacím, kde si zachovává přitažlivost i pro lidi, kteří jazzrock neumějí poslouchat. A dokonce jsem zaslechl i zvuk hammondek (!), ale Hammerův Moog synthesizer v klávesových nástrojích dominuje. „Formálně“ jednodušší skladba, ale i tak se zde stále drží vysoká laťka.

BLACK CAT SHUFFLE – synthesizery se krásně prolínají a přeznívání zvukových vibrací je podporováno dusavým stejnosměrným boogie rytmem baskytara sem přivádí jazzovou rozvolněnost. DiMeola rozvibrovává svoje mrštné tóny a už samotný název prozrazuje onen „šoupák“ (jak se lidově říká v české kotlině).

RITMO DE LA NOCHE – tak tady jsme opět v Latinské Americe a je lhostejno, jestli v Mexiku nebo Brazílii. Jsou zde percussion jako u Santany a elektrická kytara má onen melancholický nátěr s jemně klouzavým tónem a elektrické smyčce se propojují s clavinetem. DiMeola místy vloží hraní v oktávách a tím prolne tu pohodovou atmosféru do větší hloubky. Rytmický motor ovšem pojednou zrychlí a máme zde kombinaci rumby, samby a bossa novy. Mingo Lewis opět vytáhne někde z archivu staré dobré hammondky, které jsou na počátku osmdesátých let dokonalým archaismem a opět je tu Mistr se svými drolenými rychlými tóny na přitlumených strunách a nová barva jeho zvukové podání ve fantasticky rychlých a superpřesných spojnicích. Krátká pauza a opět jsme v onom něžném a snivém latinskoamerickém pojetí. Krásně stylové proměny. Myslím, že i název: Rytmus noci je velmi výstižný.

SOMALIA – kratší kytarová studie v křehčím pojetí, kde si DiMeola pohrává lehce s tématem a hovoří se svou kytarovou, tak jak to dokáže pouze opravdový Mistr. Zadumané téma má velmi krátkou stopáž a připraví nás víceméně na závěrečnou skladbu na albu….

JEWEL INSIDE A DREAM – krásná subtilní skladba pro akustickou kytaru s nádherným přezníváním playbackovaných kytar. Je zde mírná atmosféra, jako jsem před mnoha lety objevil ve skladbě Jeffa Becka – Love Is Green, ale tady je téma více prokresleno a aranžérsky citlivěji promyšleno. DiMeola si zde vystačí dokonale sám (v další fázi sem vstoupí Jan Hammer se svým stratosféricky znějícím Polymoogem). Zamyšlené, a vážné téma, které nutí k zastavení na cestě a hledání souvislostí. Nádherně zde vynikají ty nejjemnější substance Mistrovy hry a každý tón září jako křišťálové vybroušené sklo. Výrazově i technicky na víceméně nepopsatelné úrovni.

Album Electric Rendezvous dokonale naplnilo moje představy o náročném a přesto nijak akademicky povýšeném hudebním dílu. Poměr elektrického a akustického pojetí je vyvážen, možná těch dravějších kompozic je méně, ale nijak to albu „neubližuje“. Je tady hodně prostoru ke koncentrovanému poslechu, melodičnost kompozic a harmonická bohatost jsou rovněž ve vzájemném vyvážení. Nikdo není šokován (snad jen ten kdo Al DiMeolu slyší opravdu poprvé), a tak se s úctou skláním a tomu virtuosovi dávám plný počet hvězdiček.
Sugestivně působí i obal v tmavém tónu s černým pardálem a elektrickou kytarou Les Paul Gibson a nepřestávám si přát, aby alespoň jednou Al DiMeola přijel do české kotliny se svou kapelou a způsobil svou hudbou alespoň malé zemětřesení (bez následků)….