Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 24.07.2017

Dlouho jsem tuhle zaoceánskou partu obcházel, přiznávám. Ale ohromující recenze téhle desky, zejména od Mayaka a alienshora mě nakonec přesvědčily, a před několika lety přistál působivý lebkový obal na mé polici. Echolyn se tu nadechli skutečně k památnému výkonu.

Kratičké houslové intro All Ways the Same nás zavede na cestu žánrových hodů... famózní 13hlavý orchestr řídí mr. Buzby osobně.

A přichází akustická spleť, nesoucí nádherné a křehké předivo titulní skladby. Vokální odkaz Gentle Giant či Yes je vypuštěn na plné obrátky - ano, je tu jejich elitní moderní odkaz. Tuny melodií a parádní Hyattova basa a Ramseyho dělostřelecké cvičení.

Skoro sedmiminutová Uncle je brilantní přehlídkou ďábelsky odsekávaných motivů a Buzbyho parta rozjíždí skutečně pekelnou přehlídku, přelévající se do fantaskní krajiny, tvořené přívaly akustik a piana. Tenhle příběh má drama, napětí, vztek, a na konci euforii...

How Long Have I Waited je drsným, rockovým pokračováním započaté cesty. Jak dlouho jsme všichni čekali, až nás Echolyn pohltí zátopou skvělých vokálů a křehkých střepů a strhující energie?

Možná odpoví další Best Regards. Brett Kull předvádí další z mnoha dílů svého fantaskního akustického vkladu pro album, tady navíc ukáže, že dokáže rozburácet i elektrický zvuk, až duní podlaha i strop. Buzbyho a Hyattovy klapky nejsou pozadu.

The Cheese Stands Alone uzavírá první půli v divém a drsném koktejlu, uvařeném v magickém hrnci z precizní rytmiky, drsných, ale i velebných vokálů, otisků strun a klapek. Pocta progovým mistrům.

Druhou, dopisní část, načíná dvouminutový úvod Prose, křehká klavírní poezie v bezprostředním podání Buzbyho.

Přesně v marillionovském či genesisovském duchu organické propojení s pohádkovou, akusticky nesenou minisuitou A Short Essay. Teatrální a dramatický, strhující běh, lámající všechny mety na cestě vzhůru.

My Dear Wormwood vybíhá z orchestrálního dramatu po křivolaké cestě, skvělou daň si tu vybrali Paul Ramsey za baterií a zvuková, divě malující show hlavního principála a Kullovo sólo. Práce tří hrdel opět míří k nebesům.

Entry 11.19.93 se ladí na orchestrálně klasickou vlnu a Echolyn jako by se tu organicky propojili vedle Buzbyho principů vážné hudby s dalšími personami - Stevem Hackettem či Anthonym Phillipsem, poutníky po podobných zákoutích. Ta melodie nese nádheru staletí.

One for the Show - tíživá a čarokrásná Kullova akustika. Tady se spojilo staré s novým, země s oblaky, jezera a říčky s divukrásnými horskými kaňony. Životodárný hlavně Westonův hlas patří k jeho nejskvělejším představením v této elitní jednotce. Zklidnit se musíme v The Wiblet, klavírním a klávesovém představení, propojené s precizním rytmickým duem.

Audio Verité rozvíjí motiv předchůdce v komorním orchestrálním duchu. Skvělá je opět spolupráce s rytmikou, hlavně Tom Hyatt se tu se čtyřmi dráty utrhl a rozrývá terén mocnými údery do strun.

V jemném duchu pokračuje Settled Land - akustika a Buzbyho piano, pomalu ale míříme do finále a harmonie hlasů, prolínající se s nezemskými vibracemi tónů, vytváří nostalgickou atmosféru deště, mlhy a slunce.

A Habit Worth Coming přináší uklidnění v podobě orchestrální minikompozice, se stejně krásným podílem Buzbyho kláves a tahů dechových nástrojů, Kullových hladících akustik a naléhavých vokálů. Tvoří se tlak, který se musí vypustit...

...v uhrančivém závěru Never the Same, památné věci, do které Buzby a spol. vložili své dokonalé hudební talenty. A je o co stát, není se už na co šetřit. Decentní dechy zpod pultu orchestru a klávesovými štětci v pozadí. Melodii chvátá podpořit svým božským hrdlem Ray Weston, samozřejmě za přičinění dvojice svých kolegů. Části motivu jsme už dnes slyšeli, růst a gradace, už spíše suity než písně, jsou dokonale provedeny, a ždímá se vydatně pot, ale i slzy. Nekonečná stezka k obzoru...


Zatímco Discipline mě z nějakých důvodů nezasáhli nakonec tak, jak jsem asi doufal, Echolyn se mě nakonec zmocnili plnou silou. Neměli cestu jednoduchou, ani krátkou, dlouho mě tam něco neuspokojovalo. Album mě dostalo až po mnoha posleších - neuvěřitelně se tu pojí melodie ve vokálech a maximální náročnost, meditace se strhující teatrálností, vše dokonale vygradováno do mocného finiše. Spása pro fanoušky Genesis, Gentle Giant, Frupp, King Crimson či Yes, pro připravené duše.