horyna - @ 06.01.2017 | #

Přetěžká a trudná cesta vede na hudební Olymp. Nakolik jen odvážlivců i narcisních egocentriků se pokoušelo na něj za posledních dejme tomu 50 let vyšplhat. Trojici Emerson, Lake, Palmer se to podařilo velice brzo, nejspíš i proto že své nadání dokázali procedit skrz síta průměru a s talentem, jenž jim byl do kolébky dán především v mladém věku hospodařili velice efektně.

Virtuozní a technicky dokonale zvládnutá muzika často exhibuje na hranici únostnosti, ale nikdy nenechá člověka na pochybách kolik energie a fištronu muselo být při její výrobě použito. V úvodní předlouhé suitě se dovedu lehce ztratit, ale vždy jen na chvíli, protože nová pasáž která už klepe na dveře mě z toho "srabu" dokáže velice jednoduše vyvést. A když už je té instrumentální nabubřelosti moc, přispěchá Greg Lake se svým jedinečně krásným vokálem a vše zase pěkně urovná. Občs je to divadlo, divadlo sehrané na svého diváka, který prostě jen kouká, v tomto případě poslouchá s pootevřenou pusou v úžas. A jestli někdo tvrdí že zde nejsou emoce, je to hloupost, už jen úvodní monstrózně klávesový přeliv v sobě spojuje značnou citovou hloubku podepřenou o bouřící klávesové hradby a bicí přechody.

A jestli je té náročnosti na někoho přespříliš, potěšit by ho měla druhá, frivolnější strana desky.
Tarkus není jen o technice, jistá estetická krása z něj vyzařuje dodnes a kolik kapel v dnešní době je sto tohle poskytnout.

Voytus @ 10.01.2017 12:19:28 | #
S tou Lakeovou kytarou se to má trochu jinak. Právě kytara byla jeho prvním nástrojem, jen, když se dostal do King Crimson, tak byl původně přijat jako zpěvák (přeci jen už skupina měla Frippa), teprve tam začal hrát na baskytaru, aby byl plně využit a skupina nemusela shánět basáka - i kvůli prachům, konec konců s takovou hudbou neměli šanci na kdovíjaký komerční úspěch, takže čím menší sestava, tím lépe.