Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 23.11.2018

Jsou desky kapel, které v době vydání explodují jako granát, odstraní veškeré konkurenty kolem a způsobí na hudební scéně malou revoluci v podobě zavedení nových hudebních stylů. Další desky se ve své době trefí přesně do nálady určité skupiny fandů a po letech se stanou legendou. Potom jsou desky, za kterými si stojí hudebníci, avšak u posluchačů propadly. A úplně speciální kategorií je deska Rush - Caress of Steel. V oblibě ji nemá kapela a většina fandů k ní má spousty výhrad.

Popravdě řečeno tomuto postoji vůbec nerozumím. K desce jsem se prokousal až mnohem později, než byla vydána a v tom bude pravděpodobně kámen úrazu. Tehdejší neslané nemastné recenze si dokážu vysvětlit jen tak, že v době vzniku - v roce 1975 se prostě netrefila do vkusu fandů, kteří asi očekávali další hard rockovou desku ve stylu "Cepelínů" (kvůli tehdejší částečné podobě barvy hlasu obou zpěváků). Snad se již publiku trochu začaly zajídat rozsáhlé kompozice plné změn a přechodů - nevím. Rockovým rádiím v USA, které prosazovaly tehdy populární Supertramp, Kiss či Styx se tato trojka jaksi nehodila do playlistu. Rovněž rok trvající turné s již zmíněnými Kiss nebylo to pravé ořechové, neboť jejich fandům se pochopitelně nemohli Rush líbit. Nad výroky z dobových recenzí však zůstává rozum stát, posuďte sami: "moc dlouhé skladby, moc tvrdé, nesrozumitelné texty, nesourodé, nekonzistentní..."

Proč se však podobné recenze objevují i dnes, s odstupem času, naprosto nechápu. Snad fandům, kteří se ke kapele dostali až v dobách s větší klávesovou podporou připadá album moc hard rockové, nebo těm, co přísahají na album 2112, zase málo progresivní. Ano - toto album je důležitým a logickým mezičlánkem mezi hard rockovou přímočarostí a ekvilibristickým art rockovým směrem, který představila kapela na následující desce. Ale pro mé ucho naprosto dokonalým mezičlánkem. Pokud se nezaujatě ohlédnu zpět, slyším tři výborné hard rockové kompozice a dva monumentální art rockové opusy The Necromancer s fantasy příběhem z Tolkienova světa a The Fountain of Lamneth složenou rovněž z několika částí ve filozoficky pojatém traktátu o vývoji člověka od jeho zrození až k jeho zániku, které jsou plně srovnatelné s tou nejtypičtější tvorbou RUSH v následujících letech.

S Terry Brownem za zády vytvořila kapela zvukově i hudebně dokonalou desku, kterou já osobně řadím do TOP 5 studiových počinů RUSH. Dle mého strčí do kapsy vše, co bylo vytvořeno po roce 1982.