Reakce na recenzi:

kamila - @ 04.08.2016

Sotva dohrálo Hold... už jsem tam sunula Presto. Když si člověk dá tyhle dvě věci ihned po sobě, pozná že rozdíli v tvorbě tu rozhodně jsou, Presto zní jinak, i když se může zdát že je hodně podobné. Podle mě je hodně soft, melodie vystupují více do popředí, jako by chtěli přebýt progresivní tvář kapely, vše je více sofistikované a aranžmá nabývají mnohem většího významu, Rupert Hine táhne kapelu jinam než Peter Collins. Z desky sálá klid a mnoho skladeb má výpravný chyrakter, jakoby skrývali určitý příběh, což mě dřív asi nenapadlo.

Show don't Tel začíná rázně, všude je plno Lifesona, skladba klade důraz na změny rytmů a v refrénu hraje na písničkovější notu. Chain Lighting mám moc ráda, vzdušnost, lehkost a čirá muzikantská radost, kterou kapela do dnešních písni už moc netransformuje. V The Pass citím onoho výpravného ducha, další písně mají jemnější tvary a více vyniká bohatství aranžmá. Do tempa mě dostává sedmá Superconductor, nejrychlejší a nejráznější věc alba. Hřejivou pohádkou je naopak Anagram, její stavba, funkční tempová vláčnost a především romantické kytarové údery v piánové návaznosti, mě vždycky úplně dostanou do dokonalého stavu. Největší bombou je pak poslední, rozjemněle sugestivní a naléhavá skladba Available Light, vrchol kompoziční práce Rush.

Jednu dobu jsem měla tuto desku snad i nejraděj a do dnešních dnů vlastně neztratila nic ze své magické krásy. A bodování, u Rush? Míň by bylo snad k smíchu.